| Prolog |
|---|
|
| Slova a dýky (4) |
Bublina se stahuje do sebe, je menší a menší až není, jen tiché dokonalé -pop- jejího konce sledované věcmi, které žijí tam venku a přesto v nás, jen krásná z ledu tesaná postava a miliardy světlušek, které se ji snaží rozehřát. Jen suchý let tam dolů, kde tě čeká smrt obklopená tmou.
Neřekl nic, když ji uviděl stát po svém boku. Jen se na ni podíval a sklopil zrak, ale i ta chvíle stačila, aby pochopil, že je zraněná. Johanka chápe jeho vztek. Nebaví ho hrát a nechce zemřít, ona ale také ne. Je to její život a nechce se ho vzdát. Potichu zmizí v nočním tichu. Nemá ráda města. Jsou tak suchá. Tady je hluboká noc, sem tam oranžově poblikává pouliční lampa a osvětluje tak ošuntělé baráky s rozbitými okny a polorozpadlé tovární haly. Na zemi je několik centimetrů hluboká vrstva sněhu. Není na něm jediná stopa. Nemá města ráda, chtěla by zůstat venku, ale ví, že nemůže. Na sněhu by ji nalezl rychle, musí do útrob těch technických nestvůr.
Vstane a ohne hlavu k rameni tak až mu křupne v páteři, pak se narovná a vyrazí. Jako vlk, tichý a trpělivý. Chladný vztek pro chladné město. Ona nesmí žít! Pár kroků ve sněhu - stopy mizí ve vchodu do skladiště. Vběhne dovnitř. Na podlaze leží silná vrstva prachu, nikdo tu již léta nebyl a tak mu nedělá problém ji sledovat. Drobné bosé nožky se nedají s ničím poplést, obzvlášť když jedna z nich dopadá na hranu chodidla. Proběhne halou a octne se v malé kanceláři, jejíž dveře před chvílí slyšel skřípnout. Uvnitř je rozházený nábytek a vítr dovnitř vhání rozbitým oknem sníh. Vyleze ven, rozhlédne se, zavětří. Všechna města jsou stejná. Nebude se unavovat stopováním. Rozběhne se, podél šedé zdi nějaké ubytovny, drží se ve stínu. Ulička ho zavede na větší a ta ještě na větší. Cestou si nevšimne ani stopy po Johance, ale to mu nevadí, protože ví, kde je Rampa. Po hlavní ulici, na které postává několik prorezlých aut se dostane až na náměstí. Kdysi tu snad byl rynk, dělaly se tu trhy a v podloubí byl holičský krámek, ale dnes je to jinak. Město je mrtvé, okna vytlučená, domy pobořené a hned vedle starého kostela se tyčí obrovská betonová krychle. Z podloubí už zbyly jen trosky, kterými se s kvílením prohání vítr. Proplétá se temnou nocí, kolem hromad suti. Čeká, kdy spatří modré hvězdičky.
Přestože obejde náměstí dvakrát dokola, nenajde nic. Je překvapený, vždyť měla být tady, nebo že by tohle město mělo dvě náměstí? Nebo snad nějaký významnější bod? Pak mu oko padne znovu na chrám páně. Usměje se. Ach ano, samozřejmě. Přikrade se k hlavnímu vchodu. Brána je zavřená, ale otevřít ji mu nedělá problémy a kupodivu ani nevrže. Vejde. Neustále ale pozorně sleduje okolí, jestli se někde kolem nepotuluje jeho kořist. Znovu se usměje, když spatří to, co hledal přímo, před hlavním oltářem. Obejde celý kostel, hledá nějaký další vchod a při tom se podiví jak to, že zde zbylo tolik obrazů a relikvií. Když je s prohlídkou hotov, vyjde ven na mráz, dveře nechá otevřené, zaleze za sochu svatého a čeká.
V čekání ho nikdo nemůže překonat, obzvlášť když si je jist svou věcí. Přemýšlí, jak je asi Johance, když bloumá městem a necítí jeho přítomnost za svými zády. Musí mít strach. Nevyzná se ve městech, nemá je ráda, proto ho zvolil, už to chce mít za sebou, už ji musí zabít. Čeká a minuty ubíhají. Začíná se bát, že jestli jí to bude trvat příliš dlouho, mohly by mu zatuhnout svaly a nebyl by schopen dost rychle jednat, až se objeví.
Naštěstí byly jeho úvahy marné. Za chvilku už spatří stín míhající se v podloubí na druhé straně náměstí. Je dobrá, ale na něj nemá. Snaží se jít okolo, ale občas se pod její drobnou nožkou sveze cihla, nebo jen kamének a i ten udělá randál, že by vzbudit i toho svatého z pískovce, co se za ním Matyáš schovává.
Je připraven, Johanka se blíží, rozhlíží se na všechny strany, pátrá po náznacích nebezpečí a pak se najednou rozběhne jako dravec, který skáče po tepně na krku. Netuší ale, že dnes je kořistí ona. Matyáš se odpoutá z temného stínu,odrazí se oběma nohama naráz, a protože byl na vysokém podstavci, dopadne na ní z výšky. Je téměř bezbranná, ale má štěstí, že na namrzlém povrchu mu lehce ujely nohy a nezasáhl ji proto tak fatálně. Dlouhá, silně krvácející rána od ramene až na prsa je jistě bolestivá, ale nezastaví ji. Matyáš chce zaútočit podruhé, ale dřív než ukončí její život, dostane ránu kamenem do hlavy. Ona podvádí, nesmí se přece bránit! Je vyveden z míry a Johanka zatím stihne vstát a vyrazit do útrob kostela. Zvrknutý kotník ji ale zradí, uklouzne a dopadne tvrdě na ruce. Matyáš se zvedne, napřáhne dýku a bez zaváhání ji bodne do zad. Rána přesně zasáhne plíce a srdce. Johanka zaryje nehty do tvrdého kamene a z úst jí vytryskne proud sytě červené krve. Tělo jakoby se tomu zdráhalo uvěřit ještě chvíli klečí ve zkřehlé poloze trpícího, pak ale paže povolí a dívka znehybní.
Matyáš vytáhne dýku z těla své milé, otře ji o své šaty a zastrčí za pásek. Na chvíli zavře oči a jen se mocně nadechuje ledového vzduchu. Začíná sněžit. Těžké vločky padají Johance do vlasů a rozpouštějí se v kaluži krve, která se rozlévá po kostelních schodech. Chlapec se shýbne, otočí dívku na záda a otře jí tvář. Je krásná, bledší než jindy, ale přesto nádherná. Zdvihne ji do náruče a pomalu vejde do kostela. Usmívá se. Dobře ví, jak moc chtěla vyhrát, jak toužila po tom, aby její dýka pila jeho krev. Až ji donese domů a ona se probere, bude hrozně naštvaná, bude se vztekat a možná i trucovat, ale on se bude jen smát, pak ji políbí, ona se uklidní a zapomene stejně rychle, jako jí zmizí rány. Jenže pak, pak se na něj zase vrhne, že chce hrát. Ona ještě nikdy nevyhrála.
|
|
| Epilog |
| Tenhle příběh je pro T., který pořád vyhrával. |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
2
1
muclicka 
PaJaS 
Mori