Dílo #38870
Autor:Kla
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:28.04.2007 15:24
Počet návštěv:1187
Počet názorů:2
Hodnocení:3 1
Patří do archívu:<Soukromý> PaJaS: uchováníhodné

Prolog
Slova a dýky (1)
Slova a dýky (2)
Slova a dýky (3)
Johanka je po zrcadlovém bludišti dost vystrašená. Měl ji nadosah, stačilo málo a zvítězil. Proto vybrala planinu, nechce dát na náhodu, věří svému tělu, nesmí ji teď zklamat. S bílou dýkou v dlani se rozběhla za ním. Není se kam schovat, žádný pahorek mu neposkytne skrýš. Je jasně vidět, jak utíká k horám na obzoru. Pronásleduje ho. Erozí a sluncem mučená země je horká a ostré kaménky se zapichují do bosých chodidel, ale to nevadí, je zvyklá, nikdy nezkusila boty. Přibližuje se, snaží se odhadnout taktiku svého protivníka. Ach ano, už je to jasné, indiánský běh. Několik kroků chůze a pak běh, měl by si tak uchovat co nejvíce sil, ale bude mu to k ničemu, když ho chytí.
Zrovna, když takto uvažovala, ohlédl se přes rameno a spatřil ji s chřípím široce roztaženým a lesklou zbraní v ruce. Nemůže už čekat, musí přidat. Rampa v nedohlednu a černý stín za zády se přibližuje. Je opravdu dobrá, ale Matyáš ještě stále doufá. Nedaleko přetíná mrtvou zemi vyschlé řečiště, ke kterému míří už od chvíle, kdy si ho všiml. Měl by tam být za chvíli, pokud napne síly. I Johanka uhodla, kam míří a chce ho dohnat dříve, než vklouzne do koryta. Už je mezi nimi jen padesát metrů, už jen dvacet. V tom mladík nasadí svůj nejrychlejší sprint, nemá ale dost sil, aby vydržel až k vyschlé řece. Jeho náskok se na chvíli zdvojnásobí, ale brzy ho opět ztratí a už slyší za zády její přerývavý dech. Oba jsou na pokraji sil. Už je to jen kousek, pak snad…
-Svist- rána ho povalila, převalil se přes předloktí a zastavil se v kleku na jednom koleni. Dívají se na sebe. Ona, jako temná smrt, s dýkou po jejíž čepeli zvolna klouže krůpěj krve. On, malý ptáček s očima vytřeštěnýma, necítí bolest, a přesto si svírá levé rameno v místech, kde se košile začíná barvit do ruda. Nehýbají se, jen jejich hrudníky ve zběsilém tempu nasávají a zase vytlačují horký vzduch. Matyáš vstává, jeho hlas je tichý, ale už ne vyděšený: „Tady máš krev, zvítězila jsi, ukončeme tuhle hru a pojďme domů.“ Rozhodně zavrtí hlavou, až se jí vlasy roztančí kolem uší. „Dnes ne lásko, dnes hrajeme až do konce. Kdo zemře, prohrál.“ Nelekne se její výzvy. Vidí nesmiřitelné oči planoucí v něžném obličejíku a ví, že ona si svou myšlenku vymluvit nenechá. „Dobrá, proč ne, ale počítej alespoň do pěti.“ Dívka svraští obočí nad kořenem nosu. Přemýšlí o jeho návrhu a on je tomu rád, protože takto si může chvíli odpočinout a přitom je mu jasné, že na jeho podmínku přistoupí. Nejen proto, aby se neřeklo, že mu nedala šanci, ale také, aby si svojí případnou výhru pořádně vychutnala. Po chvíli kývne, přesně jak předpokládal.
„Jedna“ Matyáš se otočí a doběhne k okraji řečiště.
„Dva“ Sráz je vysoký téměř tři metry, v období dešťů tudy musí protékat hodně vody. Nezalekne se hloubky a skočí dolů.
„Tři“ Povede se mu dopadnout do podřepu, zapérovat v kolenou a už běží dál.
„Čtyři“ Směr si vybral jen podle přístupnosti terénu, ví, že Rampa většinou není nijak skrytá, spíše naopak.
„Pět!“ Neohlíží se, nemá to smysl. Jestli nechce zemřít, musí do toho dát všechny své fyzické i duševní síly. A proto běží, co může, protože už cítí, že za jeho zády se potichu plíží smrt.
Johanka napočítala do pěti a skočila do příkopu. Její dopad není tak hladký jak předpokládala. Noha se ohnula o vyčnívající kámen. Nemá čas si kotník prohmatat, ale je minimálně naražený a paprsky bolesti vystřelují až ke kolenu, ale co může dělat. Stiskne pevně zuby a běží, až zvítězí, bude mít dostatek času, aby se dala do pořádku. Jen doufá, že se Matyáš neotočí, protože by si jistě na první pohled všiml, že něco není v pořádku a dodalo by mu to sebedůvěru.
Koryto je hluboké, zřejmě ho někdo udržuje, kousek před ní je přes proláklinu dokonce betonový mostek. Je naštvaná. Její slovo bylo planina, rovná plocha, na které by ho jistě dohnala. Nechtěla tuhle rozbrázděnou hrůzu. Je nešťastná, když uvidí docela malou postavičku v dálce, jak vbíhá do pravého koryty vyschlé řeky. Za chvíli se jí nálada docela vrátí, když spatří, jak se Matyáš vrací. Snad bylo rameno slepé a on musí doleva. Zakáže si myslet na svou nohu, na city na všechno. Je tu jen vítězství a ona musí vyhrát, ona musí! On přece není tak daleko, aby ho nemohla dohnat, je jen za rohem, tam bude hned, ale je určitě naštvaný, že ho řízla a to mu přidává sílu. Běží jak vítr s pochroumanou nohou, zahne a spatří už jen, jak vbíhá do modrého světla. Už zase to nestihla, její sprostá nadávka splyne v jeho výkřiku: „Čtvrté slovo je MĚSTO!“

Názory čtenářů
29.04.2007 08:27
muclicka
máš dobrý styl, ..
29.04.2007 23:16
PaJaS
fakt dobré ...

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)