Pohádka o Sněhurce |
Byly čtyři hodiny ráno. Slíbila, že přijde v osm. Předevčírem. Nevěděli jsme, kam volat. Mobil ztratila. Měla sraz s klukem, kterého jsme neznali. Určitě to byl zase nějaký divný zjev. Klidně to mohl být úchyl. Hledala si je na internetu na stránce libimseti. A v různých pajzlech. Měnila je jako ponožky. Těkavá a přelétavá. Nebyla skupenství pevného. Byla z páry. Každou chvíli prchala z domova. Když jsem byl malý, dávali v televizi pohádku o rodičích, kteří nemohli mít děti. Pak táta uplácal ze sněhu děťátko, a to se proměnilo v holčičku. Začali jí říkat Sněhurka. Taky my se ženou jsme dlouho nemohli mít děti, A pak jsme dostali z kojeneckého ústavu krásnou holčičku s tmavými vlásky. Připomínala okaté děvčátko z televizní pohádky. Husté černé vlasy, průhledně bílá pleť a velké hnědé oči. „Magdičko, ty sis zase neumyla oči, máš je úplně černé,“ smál se ji náš děda. „Vidíš, jak je roztomilá,“ říkali jsme se mu. „ A tos nám tu adopci rozmlouval.“ Jmenovala se Magda, ale my jsme ji říkali Sněhurka. Jako malá nám dělala jenom radost. Na prvním stupni se dobře učila. Její matka byla prý prostitutka. Ale říkali jsme si, že to nemusí nic znamenat. Těšili jsme se, že naše Sněhurka bude studovat a stane se třeba právničkou nebo lékařkou. Jenže v pubertě se začala proměňovat. Už jako malá měla občas záchvaty vzteku. Když něco chtěla, lehla si na zem a řvala, až se všichni ohlíželi. Ale my jsme ji nerozmazlovali. Pokud začala takhle vyvádět, nechali jsme ji řvát. Jednou z toho celá zmodrala. Žena s ní pak šla k doktorce a tam ji hned poslali na spoustu vyšetření a ukázalo se, že má srdeční vadu. Pak už vždycky dostala, co si přála, aby zase neměla záchvat a nemodraly jí rty. Strávili jsme s ní spoustu času po nemocnicích. Žena dokonce odešla z práce, aby se o ni mohla pořádně starat. Ale to nevadilo, já jsem vydělával dost pro všechny tři. Nebýval jsem sice moc často doma, ale když jsem Sněhurku stihl ještě před spaním, intenzivně jsem se jí věnoval. Na mazlení moc nejsem, ale četl jsem jí pohádky a bral jsem ji i manželku třikrát ročně na k moři. Jenže pak už s námi nechtěla nikam jezdit. Nebavilo ji vůbec nic, co jsme dělali. Nečetla, nesportovala, nehrála na kytaru, kterou jsme jí koupili, neučila se. Chtěla se jen hezky oblékat a bavit. Užívat si.
Začala se opíjet a kouřit trávu a možná v tom bylo i něco horšího. Už když ji bylo dvanáct, způsobila si otravu alkoholem. Zůstala polomrtvá ležet v parku u školy. Skoro umřela. Slíbila nám, že už to nikdy neudělá a my jsem jí to uvěřili. A pak znovu a znovu a znovu. Často jsem jí odněkud vozili úplně opilou nebo sjetou. Byla opuchlá, špinavá a poblitá, ta naše Sněhurka. Jednou zmizela na tři dny, to už jí bylo patnáct. Pak nám přiznala, že spala u nějakého chlapa, který byl starý jako náš děda. Ten stařík jí koupil nový, strašně drahý mobil.
My jsme jí už dávno dárky nedávali, protože stejně všechno ztratila a rozbila. Telefon prodala nebo ho někdo zapomněla. A pak vždycky po nějaké té své spanilé jízdě přišla domů, vykoupala se, umyla si slepené vlasy a bylo z ní zase naše okouzlující Sněhurka. A my jsme jí to znova zbaštili.
Pak už jí bylo šestnáct a manželka se z ní zhroutila. Ležela v posteli a nedokázala vstát. Nebylo schopná se obléct ani kamkoliv zatelefonovat. Pak mi sdělila, že je těhotná. Tvrdila, že to nebude dítě, ale koťátko. Moc hodné koťátko. Dávala mi ruku na břicho a ptala se mě, jestli slyším, jak hezky mňouká. Řekl jsem jí, že jo a odvezl jsem ji do blázince. Nenechali si ji tam ani moc dlouho. Když se vrátila, vypadala klidně a vůbec nic jí nevadilo. Ani to, že Sněhurka krade, a že ji hledá policie. Pak Sněhurka dostala nařízenou ústavní výchovu. Tehdy mě Magda poprvé a naposled prosila, ať to neděláme, že tam nevydrží, a že umře. Ať to s ní naposledy zkusíme.
Věděl jsem, že má asi pravdu, když říká, že pasťák nepřežije. Měla zase modré rty. Vypadla křehce a zranitelně. Možná, že brala nějaké drogy. Uvědomil jsem si, že ji vůbec neznám. A taky, že je to jedno, jestli je moje vlastní krev nebo ne. Možná, že není adoptovaná, a my jsme si tu báchorku o kojeňáku vymysleli, abychom si nějak vysvětlili, proč je naše vlastní holčička taková, jaká je. Člověk někdy musí sám sobě lhát, aby přežil. Zatoužil jsem ji obejmout, ale věděl jsem, že to nemá cenu.
A pak jsem se podíval na svoji ženu s tím jejím prázdným pohledem, způsobeným utrpením a léky, a rozhodl jsem se, že Sněhurku do ústavu pošleme. Sněhurka z pohádky taky nakonec roztála nad ohníčkem. A ta naše nevydržela, nezvládla plameny, co tak dlouho doutnaly, až jednoho dne vzplanuly. Budeme ji navštěvovat a třeba se vrátí a bude v pořádku. A udělá si maturitu a vystuduje na právničku nebo na doktorku. Nebo se vyučí zahradnicí. Nebo se vdá a bude mít děti. Nebo taky ne. Možné je přece úplně všecko. Naděje umírá poslední.
Nemám rád zvířata, ale přinesl jsem včera večer manželce domů kočičku. Bílou s černým čumáčkem. Takže tenhle příběh má dobrý konec. |
|
Počet úprav: 11, naposledy upravil(a) 'Kašpar H', 20.04.2008 14:00.
Názory čtenářů |
20.04.2008 13:44
sokrates
|
Nechci napsal(a): siorak napsal(a): Tohle je možná právě ten případ, kdy dostatečně včas nařezat by mohlo hodně pomoci děvče, neděvče. Ale asi úplně maximální věk pro takové řešení je 15. Pokud je dostatečně dítě milováno, pochopí, že si i takový trest zaslouží. Ale musí to být uvážené. Známej to v podobný situaci zkoušel i s výpraskem a dcera (čtrnáctiletá, taky adoptivní) mu řekla, že jestli to udělá ještě jednou, půjde na policajty a řekne jim, že ji sexuálně zneužívá. Tak přestal. Skončila v ústavu. Nevím, možná začal pozdě :-).
ona příroda ví, proč nepodařený kousky "nechá" utratit, ale na druhou stranu, su rád, že tady su... :-) |
20.04.2008 13:58
Kašpar H
|
Děkuji všem. Za hodnocení, názory i za upozornění na chyby. Povídka čerpá částeně z pracovní zkušenosti (kdysi dávno praxe v diagnostickém ústavu) a částečně ze života. Ale to je hodně osobní, proto jsem to napsal jako povídku. Takže obzvlášť cenné jsou pro mě vaše zkušenosti a názory k obsahu. |
20.04.2008 14:15
Karel Marel potřetí
|
můj přestárlý mozek je dojat nad tímto dílem, nejlepší povídka, ačkoliv krátká, kterou jsem za svůj dlouhý život (cca 880 let) přečetl...Kašpárku jsi vyvolený |
20.04.2008 14:30
Kašpar H
|
závojenko, nejsem kameník, ale chtěl bych být... |
20.04.2008 14:34
siorak
|
sokrates napsal(a): Nechci napsal(a): siorak napsal(a): Tohle je možná právě ten případ, kdy dostatečně včas nařezat by mohlo hodně pomoci děvče, neděvče. Ale asi úplně maximální věk pro takové řešení je 15. Pokud je dostatečně dítě milováno, pochopí, že si i takový trest zaslouží. Ale musí to být uvážené. Známej to v podobný situaci zkoušel i s výpraskem a dcera (čtrnáctiletá, taky adoptivní) mu řekla, že jestli to udělá ještě jednou, půjde na policajty a řekne jim, že ji sexuálně zneužívá. Tak přestal. Skončila v ústavu. Nevím, možná začal pozdě :-).
ona příroda ví, proč nepodařený kousky "nechá" utratit, ale na druhou stranu, su rád, že tady su... :-) Je tady v tomto věku tohle riziko. Asi jsem měl napsat, že do desíti, jinak jen vyjímečně. Rozhodně to nelze brát tak, že do patnácti nezájem a pak to dohánět jedním výpraskem. Řekl bych, že chyba byla z poloviny na rodičích, ale nebyli si svých chyb vědomi. |
20.04.2008 15:25
sešmajdaný škrpál |
|
20.04.2008 15:39
Goldilocks
|
jsem vděčná, a to hlavně svým rodičům, že jediné, co mám s hlavní postavou této povídky společné, je křestní jméno... |
20.04.2008 17:39
marťánek paní Koutné
|
...z některých situací se člověk nemůže vrátit stejný, jako před tím, než do nich vešel, nebo byl vejit...!* |
20.04.2008 18:11
Repulsion_Bílý
|
Takže slyšte prorocké slovo:
První odstavec mě navnadil. Je mnohaslibný. Bohužel zbytek nestojí za nic. Formálně ani obsahově.
Jestli je to autobiografické, je to tak trochu omluva, ale pak je to článek na www.rodina.cz, nikoliv na Literu. Je tam odvykládaný nějaký dojemný, možná asi i pravdivý příběh, ale co z toho, kromě pokrčení ramen, že takové věci se holt stávají či vyjádření účasti? Co má ta povídka čtenáři sdělit? Že není dobré adoptovat děti?
Jakž tak dobrý je ten závěr. |
20.04.2008 18:45
marťánek paní Koutné
|
Repulsion_Bílý napsal(a): Takže slyšte prorocké slovo:
První odstavec mě navnadil. Je mnohaslibný. Bohužel zbytek nestojí za nic. Formálně ani obsahově.
Jestli je to autobiografické, je to tak trochu omluva, ale pak je to článek na www.rodina.cz, nikoliv na Literu. Je tam odvykládaný nějaký dojemný, možná asi i pravdivý příběh, ale co z toho, kromě pokrčení ramen, že takové věci se holt stávají či vyjádření účasti? Co má ta povídka čtenáři sdělit? Že není dobré adoptovat děti?
Jakž tak dobrý je ten závěr. ...tedy, když už jsem avizována, Repe, já jsem v tom takové poselství nenašla ani náhodou (jakože se nemaj adoptovat děti). Kolika lidem se podobných konců dostalo od vlastnokrevných dětí. Je to prostě příběh, který je hodný vyprávění a já mám příběhy hodné vyprávění ráda, protože, jak praví klasik, nejde-li o život...a netvrdím, že dobře napsané povídání typu: tralala, tralala, vyšli jsme si na houby, přinesli jsme si plné košíčky, ani zmije nás nekousla ani klíště jsme nechytli a ta vodřená pata se mi brzo zahojí protože nám maminka uvařila dobrou bramboračku, tralala, tralala, nejsou fajn. |
20.04.2008 18:58
Repulsion_Bílý
|
Marťánek: Příběh určitě hodný vyprávění je. Ovšem "lterární zpracování" je nulové. Přitom ten první odstavec naznačuje, že autor by to i docela uměl. Bohužel se to po tom první odstavci láme do těžkopádného popisného slohu, jako když člověk vypráví svůj příběh někde u psychologa...
Jestliže si tyto stránky říkají hrdě "literární server", bylo by záhodno věnovat více "literárnímu aspektu" děl... |
20.04.2008 19:37
marťánek paní Koutné
|
Repulsion_Bílý napsal(a): Marťánek: Příběh určitě hodný vyprávění je. Ovšem "lterární zpracování" je nulové. Přitom ten první odstavec naznačuje, že autor by to i docela uměl. Bohužel se to po tom první odstavci láme do těžkopádného popisného slohu, jako když člověk vypráví svůj příběh někde u psychologa...
Jestliže si tyto stránky říkají hrdě "literární server", bylo by záhodno věnovat více "literárnímu aspektu" děl... ...ano, na tomhle poli už je, myslím, možné věcně debatovat. Je otázkou osobnáho stylu, jakým je příběh vyprávěn a je věcí čtenáře, je-li pro něj autorův styl akceptovatelný. Jsou velká témata, která, vyprávěna jednoduše, ba primitivně, těměř v holých větách, jsou tím jímavější (Krev mé krve) a tématům, ač velkým obsahem, košatost škodí. Mně se zdá toto vyprávění vyvážené, přičemž nepochybuji, že by jej každý z nás vyprávěl jinak. |
20.04.2008 19:38
Emily
|
Připadá mi to napsané velmi slušně, jen jakoby tam bylo málo detailů, hodně překotně je to odvyprávěné. Ano, trochu jako u psychloga. A napsané z jedné vody načisto (i vzhledem k překlepům, které už opravil). Ale možná ta stručnost je autorův styl. Těžkopádné se mi to nezdá a ani tam není snad tak důležitá adopce. Téma mi připadá zajímavé. - Mám na prózu hodně vysoké nároky, tak počkám, co přijde dál. Ještě se sem vrátím. |
20.04.2008 19:50
Repulsion_Bílý
|
Emily, Marťánek - ten první odstavec je také stručný, poskládaný z krátkých věc - ale dobře, kreativně, dynamicky. Chybou zbývající části textu je naopak to, že se autorovi nepodařilo tuto stručnost a dynamiku udržet, ale naopak se tu a tam zaplete, zašmodrchá, navíc se prakticky úplně vytratila kreativita -
"Nebyla skupenství pevného. Byla z páry." - nic podobného už nikde dál nenajdeme. Kromě toho, že je to hezké (tedy alespoň mně se to líbí) je z toho cítit i určité přiblížení se té, holce, určité vcítění. Kdežto dál už je popisována velmi odtažitě, "zvenku", suché konstatování nezaujatého pozorovatele... |
20.04.2008 20:01
siorak
|
Možná, že se daly ty pocity víc rozepsat, ale je tu riziko, že by to zesládlo. |
20.04.2008 21:16
Kašpar H
|
Stručnost a vyprávění měla být předností, protože jiným stylem psát neumím. Na to už přece jen píšu docela dlouho, abych začal jinak. Ale možná tomu skutečně něco chybí. První odstavec a závěr mi také připadá lepší než to mezi tím. Pro "naširodinu" to snad přece není.Ale děkuji za názory. |
20.04.2008 22:33
miirdas
|
pro mě nic
|
21.04.2008 10:31
Aglája
|
K tématu...než jsem měla děti, myslela jsem si, že narozené dítě je jako nepopsaný list papíru, co tam napíšeš, to tam bude. Blbost. Dítě je z 90% hotový člověk a jestli výchovou ovlivníš 10%, tak to je moc. |
21.04.2008 10:35
Kašpar H
|
Aglája napsal(a): K tématu...než jsem měla děti, myslela jsem si, že narozené dítě je jako nepopsaný list papíru, co tam napíšeš, to tam bude. Blbost. Dítě je z 90% hotový člověk a jestli výchovou ovlivníš 10%, tak to je moc. souhlasím. proto to neí o adopci, ale o možnostech (nemožnostech) výchovy :-( |
21.04.2008 14:39
Aglája
|
Kašpar H napsal(a): Aglája napsal(a): K tématu...než jsem měla děti, myslela jsem si, že narozené dítě je jako nepopsaný list papíru, co tam napíšeš, to tam bude. Blbost. Dítě je z 90% hotový člověk a jestli výchovou ovlivníš 10%, tak to je moc. souhlasím. proto to neí o adopci, ale o možnostech (nemožnostech) výchovy :-( U adoptovaného navíc člověk nemůže řvát na manžela: "Vidíš, tohle má po tobě!!!" :o)) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|