Byly čtyři hodiny ráno. Slíbila, že přijde v osm. Předevčírem. Nevěděli jsme, kam volat. Mobil ztratila. Měla sraz s klukem, kterého jsme neznali. Určitě to byl zase nějaký divný zjev. Klidně to mohl být úchyl. Hledala si je na internetu na stránce libimseti. A v různých pajzlech. Měnila je jako ponožky. Těkavá a přelétavá. Nebyla skupenství pevného. Byla z páry. Každou chvíli prchala z domova.

Když jsem byl malý, dávali v televizi pohádku o rodičích, kteří nemohli mít děti. Pak táta uplácal ze sněhu děťátko, a to se proměnilo v holčičku. Začali jí říkat Sněhurka. Taky my se ženou jsme dlouho nemohli mít děti, A pak jsme dostali z kojeneckého ústavu krásnou holčičku s tmavými vlásky. Připomínala okaté děvčátko z televizní pohádky. Husté černé vlasy, průhledně bílá pleť a velké hnědé oči.

„Magdičko, ty sis zase neumyla oči, máš je úplně černé,“ smál se ji náš děda. „Vidíš, jak je roztomilá,“ říkali jsme se mu. „ A tos nám tu adopci rozmlouval.“

Jmenovala se Magda, ale my jsme ji říkali Sněhurka.  Jako malá nám dělala jenom radost. Na prvním stupni se dobře učila. Její matka byla prý prostitutka. Ale říkali jsme si, že to nemusí nic znamenat. Těšili jsme se, že naše Sněhurka bude studovat a stane se třeba právničkou nebo lékařkou.

Jenže v pubertě se začala proměňovat. Už jako malá měla občas záchvaty vzteku. Když něco chtěla, lehla si na zem a řvala, až se všichni ohlíželi. Ale my jsme ji nerozmazlovali. Pokud začala takhle vyvádět, nechali jsme ji řvát. Jednou z toho celá zmodrala. Žena s ní pak šla k doktorce a tam ji hned poslali na spoustu vyšetření a ukázalo se, že má srdeční vadu. Pak už vždycky dostala, co si přála, aby zase neměla záchvat a nemodraly jí rty. Strávili jsme s ní spoustu času po nemocnicích.
Žena dokonce odešla z práce, aby se o ni mohla pořádně starat. Ale to nevadilo, já jsem vydělával dost pro všechny tři. Nebýval jsem sice moc často doma, ale když jsem Sněhurku stihl ještě před spaním, intenzivně jsem se jí věnoval. Na mazlení moc nejsem, ale četl jsem jí pohádky a bral jsem ji i manželku třikrát ročně na k moři. Jenže pak už s námi nechtěla nikam jezdit. Nebavilo ji vůbec nic, co jsme dělali. Nečetla, nesportovala, nehrála na kytaru, kterou jsme jí koupili, neučila se. Chtěla se jen hezky oblékat a bavit. Užívat si.

Začala se opíjet a kouřit trávu a možná v tom bylo i něco horšího. Už když ji bylo dvanáct, způsobila si otravu alkoholem. Zůstala polomrtvá ležet v parku u školy. Skoro umřela. Slíbila nám, že už to nikdy neudělá a my jsem jí to uvěřili. A pak znovu a znovu a znovu. Často jsem jí odněkud vozili úplně opilou nebo sjetou. Byla opuchlá, špinavá a poblitá, ta naše Sněhurka. Jednou zmizela na tři dny, to už jí bylo patnáct. Pak nám přiznala, že spala u nějakého chlapa, který byl starý jako náš děda. Ten stařík jí koupil nový, strašně drahý mobil.

My jsme jí už dávno dárky nedávali, protože stejně všechno ztratila a rozbila. Telefon prodala nebo ho někdo zapomněla. A pak vždycky po nějaké té své spanilé jízdě přišla domů, vykoupala se, umyla si slepené vlasy a bylo z ní zase naše okouzlující Sněhurka. A my jsme jí to znova zbaštili. 

Pak už jí bylo šestnáct a manželka se z ní zhroutila. Ležela v posteli a nedokázala vstát. Nebylo schopná se obléct ani kamkoliv zatelefonovat. Pak mi sdělila, že je těhotná. Tvrdila, že to nebude dítě, ale koťátko. Moc hodné koťátko. Dávala mi ruku na břicho a ptala se mě, jestli slyším, jak hezky mňouká. Řekl jsem jí, že jo a odvezl jsem ji do blázince. Nenechali si ji tam ani moc dlouho. Když se vrátila,  vypadala klidně a vůbec nic jí nevadilo. Ani to, že Sněhurka krade, a že ji hledá policie. Pak Sněhurka dostala nařízenou ústavní výchovu. Tehdy mě Magda poprvé a naposled prosila, ať to neděláme, že tam nevydrží, a že umře. Ať to s ní naposledy zkusíme.

Věděl jsem, že má asi pravdu, když říká, že pasťák nepřežije. Měla zase modré rty. Vypadla křehce a zranitelně. Možná, že brala nějaké drogy. Uvědomil jsem si, že ji vůbec neznám. A taky, že je to jedno, jestli je moje vlastní krev nebo ne. Možná, že není adoptovaná, a my jsme si tu báchorku o kojeňáku vymysleli, abychom si nějak vysvětlili, proč je naše vlastní holčička taková, jaká je. Člověk někdy musí sám sobě lhát, aby přežil. Zatoužil jsem ji obejmout, ale věděl jsem, že to nemá cenu.

A pak jsem se podíval na svoji ženu s tím jejím prázdným pohledem, způsobeným utrpením a léky, a rozhodl jsem se, že Sněhurku do ústavu pošleme.
Sněhurka z pohádky taky nakonec roztála nad ohníčkem. A ta naše nevydržela, nezvládla plameny, co tak dlouho doutnaly, až jednoho dne vzplanuly. Budeme ji navštěvovat a třeba se vrátí a bude v pořádku.
A udělá si maturitu a vystuduje na právničku nebo na doktorku. Nebo se vyučí zahradnicí. Nebo se vdá a bude mít děti. Nebo taky ne. Možné je přece úplně všecko. Naděje umírá poslední.

Nemám rád zvířata, ale přinesl jsem včera večer manželce domů kočičku. Bílou s černým čumáčkem. Takže tenhle příběh má dobrý konec.