| Prolog |
|---|
|
| Slova a dýky (2) |
Vyběhla po schodech, na jejichž vrcholu se otočila a zkontrolovala Rampu. Záře pohasla, byl to jen kus modře žilkovaného mramoru. Když se propletla hustým křovím z rozpadlého domu, přikrčila se a jen sama sobě šeptla: "Hon začíná." Rozhlédla se kolem sebe: všude jen les - tak jak si to přála. Měla raději listnaté lesy, ale do takových detailů si vybírat nemohla. Přemýšlela, kam asi šel. V takovémto prostředí by neměl být problém ho vystopovat… Byla ochotna obětovat trochu drahocenného času a rozmyslet se kam jít, než aby zabloudila. Šel údolím kolem potoka, nebo se vydrápal do svahu. Kousek od sebe, směrem k potoku, spatřila zlomenou větévku bezu. Usmála se a vyšla směrem z kopce. Pak se náhle zarazila a znovu si prohlédla zlomené místo. "Pchá" ušklíbla se. "Udělal to sám, abych si myslela, že šel tudy." Rychle se otočila a na lehkých, pružných nohách vyrazila do svahu. Teď jí bylo jedno, zda zanechá stopy. Nyní byla ona lovec a její kořist se pokusí spasit se pouze útěkem. Postupovala rychle, výborně kontrolovala svůj dech a pohyby, běh na dlouhé tratě jí nikdy nedělal problémy.
Na vrcholku kopce se opřela o borovici, jejíž míza nádherně provoněla vzduch. Nebyl ale čas obdivovat se přírodě, musela ho najít, dříve než dojde cíle. Kam jen mohl jít? Bylo jí jasné, že Matyáš má podlou náladu a proto se místo po hřebeni spustila do údolí, jehož svah byl hustě porostlý mladými jehličnany. Poškrábala si holé paže, ale podařilo se jí objevit známku jeho přítomnosti. Byl šikovný a mnoho stop po sobě nezanechal, ale utrhl se mu knoflík u košile, který našla hned vedle nádherného hřibu. Vrhla se dolů, směrem, kterým šel dozajista i on. Když se prorvala ven, otevřel se jí výhled na mýtinu, ze tří stran obklopenou stromy, na čtvrté pak končící u vysoké pískovcové skály. A na jejím úpatí spatřila svou kořist. Matyáš, bledý v obličeji, se snažil vyprostit nohu z jámy mezi kořeny starého pařezu. Chvíli, snad jen dva údery srdce, se dívala, jak se snaží osvobodit, pak se s přikrčeným hřbetem a napřaženou dýkou vrhla k němu. V očích mu zářilo odhodlání. Jen pár kroků a byla by u něho, ale naštěstí se mu povedlo vyprostit se z pasti a začal šplhat na skálu. Kámen se pod dotykem jeho dlaní drolil na jemný písek. Johanka doběhla ke stěně, byl jen dva metry nad ní a právě se vytahoval na jakousi římsu. Teprve teď pochopila, proč se vydal cestou největšího odporu. Jen kousek po římse zel temný vchod do jeskyně. Že by tam byla Rampa? Pokud ano, tak si bude muset pospíšit, pokud ne, je plně v její moci. Spěchala, ale měl náskok. Rozběhla se po římse nedbaje toho, že kdyby spadla, mohla by se i zabít. Když dorazila do míst, kde jeskyně ústila, spatřila Matyáše, jak postává u modře zářícího kamene, prudce dýchá, ale usmívá se. Přišla jsem tedy pozdě, pomyslela si, jediný krok a bude v cíli.
Vzduchem zasvištěla stříbřitá střela. Dýka se s neúprosnou rychlostí přiblížila k mladému muži a s ošklivým třesknutím neškodně narazila do zdi ani ne metr od něj. Nebyla určena k vrhání. V tu chvíli Matyáš vstoupil na Rampu a křikl: "Druhé slovo je labyrint!"
Zmenšující se svět, temné, jen vytušené věci za ním, krákorání andělů, záblesk, duše rozplývající se mezi hvězdami, nekonečně dlouhý pád.
Zrcadla všude kolem, stěny, strop, podlaha. Jen kámen modře zářící je výjimkou. Dívají se na sebe. On stojí na Rampě, ona hned vedle.
"Utíkej!" Teď je to mužský hlas, který nabádá ke spěchu a dívka ho uposlechne. Matyáš pokleká, tak jako ona v lese. Nezavírá oči, chce vědět, kudy zmizela. Dýka se zhmotní náhle. Černá, velice jednoduchá, ale příjemná do dlaně a maximálně účelná. Vyběhne za ní. Je mu jasné, že zde jde o rychlost a o štěstí, nemá náladu stopovat. Jeho kroky se dunivě rozléhají zrcadlovým bludištěm. Všude kolem vidí sebe, i svoji kořist, které dokonale soustředěnou tvář přece jen brázdí drobná stopa únavy. Spěchají, Matyáš už dvakrát zaběhl do slepé uličky a pokud dokáže podle odrazů správně odhadnout, i jeho kořist už zabloudila. V lesklých plochách vidí sebe, ji i rampu, ke které směřuje. On pořád zahýbá vlevo, je to nejúčinnější způsob jak zdolat bludiště; doufá, že oba přemýšlejí stejně. Rád by ukončil tuto šílenou hru, vůbec ho nebaví, dělá to jen kvůli ní.
Zatáčka, dlouhá rovná chodba a v tom mu Johanka málem vběhne do náručí. Oba se leknou a na chvíli se zarazí, ona se ale vzpamatuje rychleji, otočí se a utíká směrem, odkud přišla. Má jen vteřinku náskoku, přesto kličkuje jako zajíc chodbami bez konce a bez začátku. Matyáš ji pronásleduje, vidí jen záblesky zad, vždy když znovu zmizí v záhybu cesty. Slyší, jak vdechuje po doušcích vzduch přes rudé, hebké rty. Vlevo, vlevo, vpravo, vlevo, kde je?
"Sakra!" zakleje dnes již podruhé, někde musel špatně zahnout. Vrátil se na předchozí křižovatku a změnil směr, ale ona tam už samozřejmě nebyla. Běžel dál, na svoji taktiku levé ruky dávno zapomněl, snad bude mít štěstí. Nemá… Po několika minutách zběsilého hledání pocítil známý dotek chladu, zmenšený svět obklopený nepřirozenými věcmi, hukot v uších operního pěvce, ostré barevné světlo, tělo tvořící kříž, nahé vystavené hvězdám na odiv a pak jen dlouhý hlučný pád, při kterém se mysl rozkládá na prvočinitele.
Neslyšel, jaké slovo vykřikla, ale když otevřel oči, bylo mu vše jasné. Všude kolem jen rozervaná pláň s několika málo usychajícími keříky a na obzoru rudé hory. Johanka tedy počítá s tím, že zvítězí svou vytrvalostí. Pohlédl na ni, je krásná, když se usmívá, i když je to spíše škleb: "Teď přijde tvůj konec. Utíkej!"
|
|
| Názory čtenářů |
25.04.2007 11:24
 PaJaS  
|
dramatické ... líbí ... |
25.04.2007 12:39
Kla
|
To mě těší :) Jsem se rozhodla udělat části o něco delší, protože logicky dělit po slovech by bylo sice pěkné, nicméně příliš krátké, takže tak :)
|
25.04.2007 15:55
Lan
|
Dobře udělané popisy, atmosféra, dobrá práce se slovy. Jsem zvědavá co bude dál. |
25.04.2007 16:07
 Mori
|
Zatím velice dobře napsáno :-) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|