NASLOUCHEJTE ROZUMNÝM PROMLUVÁM MIISTRA
A NEODOLÁTE POKUŠENÍ SPODINY LEBEČNÍ

Já dal skutečnosti duši a pocit umírání jsem sdělil tak, že jsem ji zveršoval. Proč vymýšlet v danou chvíli něco, vyjadřovat cosi, co by naprosto totálně tu věc zkreslilo a odvedlo od surového základu. V tu chvíli nešlo o to napsat báseň, nýbrž zachránit se jí. Nepopisovat básnicky umírání, ale umřít. Vypsat do ní absolutní přítomnost něčeho, co nikdy nepopíšeš tak, jak to můžeš cítit. Tahle báseň nemá těšit, nemá vést k úvahám nad ní, má přivádět k pocitu člověka, který je schopen do poslední kapky krve prožívat to, co je tam napsáno. Někdy se stává, že čteme knihy, které nám nic neříkají a nedávají. Kolikrát je nemusíme chápat, víme, že tam buď nic není, nebo nám tam cosi uniká. Za rok, když si tu samou knihu přečteme znova, zjistíme, že je naprosto srozumitelná a jasná, že je v ní zapsán náš osobní prožitek, který nás předtím neoslovil, protože jsme ho ještě neměli. Je to ten okamžik, kdy nepřemýšlíme, ale hluboce uvnitř cítíme, že to samé známe a že je to v nás tak živé, že už jen letmý dotek těch slov nám dá procítit naše vlastní vzpomínky, náš vlastní vnitřní život.

A otisk autora? Nebo otisk autorova ega? Téměř KAŽDÝ originálně otiskuje sama sebe. Tak viditelně, jak to jen jde, se snaží zakřičet !tady jsem! a jsem nejlepší, ale přitom neví, že to není on. Proč nevzdat jednou za čas poctu okamžiku. Neoblbovat sebe, neoblbovat ostatní, žádné reklamy. Napsat to pro okamžik a o ten se zkusit podělit. Četl jsem mnohá slova chytrých pánů, ale kdybych je poslouchal, nikdy bych nebyl sám sebou. Originál se ztrácí tam, kde cosi čteme, aby nám to něco dalo, když už vše máme a začíná tam, kde empaticky zakoušíme duši toho druhého a pak se navracíme sami k sobě. Ty nevstupuješ do mého světa, jsi ve své vybudované tvrzi a koukáš na okolní svět přes hradby, které jsi si zbudovala. Ten chytrý pán co ti jednou řekl, je ve tvém případě jedním z těch kamenů v tom mohutném zdivu.

Beru v potaz to, že někdo umí vstoupit, a někdo jen stojí opodál. Pozoruje, zkoumá, dělá závěry, ale zcela neosobní. Báseň je otisknuta do mě. Jen na mně pak je, jestli ji zobrazím a jen na mně je, jak, v jakých barvách, nebo jestli ji prostě ponechám tak, jak ke mně vstoupila.

se ztrácí tam, kde cosi čteme, aby nám to něco dalo, když už vše máme a začíná tam, kde empaticky zakoušíme duši toho druhého a pak se navracíme sami k sobě. Ty nevstupuješ do mého světa, jsi ve své vybudované tvrzi a koukáš na okolní svět přes hradby, které jsi si zbudovala. Ten chytrý pán co ti jednou řekl, je ve tvém případě jedním z těch kamenů v tom mohutném zdivu.

tomu říkám slovo svědka jehovova:)

JE těžký naučit se vcházet do jiných realit a ještě těžší vracet se zpět. To co funguje v mém světě, nefunguje ve tvém a stejně tak naopak. Ale stejně má každá ta realita jeden základ.

Dá se říct, že jsem teď někdo jiný, než jsem byl před hodinou, někdo jiný než jsem byl včera a že všechno co teď napíšu jednou popřu :o) ale není hezké si jen tak vášnivě a originálně plácat?