Položil jsem Kačku znovu na starý oranžový gauč a hříbata z fototapety na nás zvědavě koukala ze zdi. „Je tu spousta oken. Můžou šmírovat.“ „Pojď, pojď do sedlovny.“ „To nebude moc romantické.“ ušklíbl jsem se. „Napoprvé a zrovna na hromadě propocených koňských dek.“ „Na to ti kašlu. Dělej, pojď!“ Táhla mě za ruku dozadu přes kuchyňku do sedlovny. Zamkla, a klíč hodila do ovsa. „Kde jsi se tohle naučila?“ Zakroutil jsem hlavou. „Snad ne od starší sestřičky?“ „Nerej a otoč se, já se svlíknu.“ „Ty se mi snad jenom zdáš.“ „A chceš se probudit?“ „Nekoukej na mě tak, stydím se. Až budu, zavolám. A ty se svlíkni ve stáji.“ „Cože tak najednou?“ Zaryl jsem si do živého: „Před chvílí jsi se ještě nestyděla.“ Vlepila mi vlhkou pusu a vyšoupla za dveře. „Chci se ti napoprvé moc líbit.“ Nechal jsem pro jistotu otevřené dveře. Trvalo jí to dost dlouho. „Už!“ Nesvlékl jsem se úplně. Tak nějak jsem čekal, že místo nahé Kačky se na mě vyřítí zpoza dveří naproti za pubertálního řevu a vřískotu tlupa holek a začnou se v čele s plavovlasou princeznou smát mé naivnosti. Nic takového se však nestalo. Na truhle s ovsem ležela nahá dívka snažící se vypadat co nejvíc žensky. ňadra si nedbale zakrývala levačkou, ale nikoliv pro to, že se styděla za nahotu, nýbrž, aby zakryla svou nedospělost zářící v přítmí sedlovny. „Ty to chceš dělat napůl oblečený?“ Ukázala mi k pasu. „Já se chci taky podívat.“ „Promiň.“ Stáhl jsem si trenky, beztak už promáčené kapkami touhy. V tu chvíli jsem si přál snad i ty řvoucí holky, které by se vysmály mojí bláhovosti. Nemohu dodnes přijít na to, co by bylo vzhledem k věku některých členů naší milostné dvojice lepší – jestli to, že bych se nevzrušil, vystříkal dřív než uvnitř, nebo, že by to vzdala ona v prvním návalu ostré řezavé bolesti. Jenže Kačka věděla, že čekám na její první zasyknutí a tak byla pevně rozhodnuta si raději překousnout jazyk, než by nechala vytrysknout ze svého hrdla jediný ston. A to vyčítavě provokující ticho mi drásalo nervy. I koně vedle v maštali zpozorněli s nastraženýma ušima. Na Kaččině hrudníku jsem se musel hodně snažit, abych vůbec něco víc, než jen kůži a žebra nabral do dlaně. A Kačka se taky snažila seč mohla, abych (se) vešel. Ani příliš nekrvácela. „To je všechno?“ Vydechla trošku zklamaně. Opatrně si sáhla dovnitř vyplaveného klína. „Ano slečno.“ Řekl jsem zadýchaně. „Copak, nestálo to za tu bolest, viď?“ „I jo, stálo.“ Snažila se dost nepřesvědčivě zakrýt prvotní zklamání. Klepali jsme se oba dva zimou i právě prožitým. V průběhu těch několika snaživě násilných pokusů jsme totiž úplně prochladli. 12. listopadu „Tak co?“ Ptal jsem se Kačky ve dveřích. „Doma dobrý?“ „Táta mě seřezal, když jsem lhala, kde jsem byla. Řekla jsem, že jsme s holkama kouřily.“ „To jsem nechtěl, Kačí… Jsi statečná.“ „Nesahej na mě!“ „?“ „Mám zatržený koně a navíc zaracha.“ Padla mi do náručí. Plakala. Pak na mě zvedla ty své modré oči, v tu chvíli rámované purpurem a zašeptala: „Nenávidím tě.“ Jednou rukou mě hladila, a druhou do mě bušila zaťatou pěstičkou. Sotva jsem jí objal a skryl v náručí před světem, trhala se ode mě pryč. Všechno se tříštilo a hřezlo ven. K završení všeho si místní parta fakanů počkala v bramborárně u hlavní cesty a házela nám pod koně dělbuchy. Pěšky jsem se neodvažoval do vesnice. 14 listopadu Vrátil jsem se od kováře. Na stole bylo prostřeno k obědu. „Hézký, to voní jako guláš?“ „Moje babička byla Maďarka.“ „Kačko… Kačenko moje!“ V rozběhu za vášněmi jsem narazil na neviditelnou stěnu. „Jo tak Kačenko? A copak ještě?“ Teprve teď jsem si všiml, že je v klubovně i Diana. Kačka klopila oči. „Tak bacha,“ řekla mi Diana povýšeně, „Kaččin táta mě pověřil hlídáním tvojeho idolu. Takže pozor na mě.“ Musel jsem se rozesmát, jak si vychutnávala svou převahu, ale vzhledem k ještě více než čerstvým prožitkům můj hlas nezněl příliš přesvědčivě. Šla proti mně a já opatrně couval. „Když už stojíš na špičkách,“ podotknul jsem kyselostí šťovíku, „není potřeba, abych si před tebou klekal na kolena.“ Poslední slovo jsem nechal jí. 17. listopadu „Ejhle, ze závisti hlídací pes je tu.“ Přívítal jsem se s Dianou tak vroucně, že by i ledovou královnu zamrazilo až v morku kostí. Byl jsem jí vlastně neskonale vděčný, že nás drží od sebe, a zároveň jsem jí k smrti nenáviděl. „Hele, neprovokuj,“ Odsekla, „a šoupej nohama.“ „Cože?! To už přeháníš!“ Vyjel jsem, „kolik ti je let Diano a kolik mě?“ „Diano?“ Přeptala se. „Už né Dájo?“ „Pořád ještě jsem váš vedoucí.“ „To možná jo, ale Kaččin táta není daleko od toho, aby svou dceru dotáhl k doktorovi.“ „Vyhrožuješ?“ „Varuju.“ Od té chvíle se začaly všechny vztahy mezi mnou a oddílem hroutit. Jako když se přetáhne a uštve kůň. Může chodit, opatrně klusat, ale už nikdy nebude cválat, jen tiše umírá za živa. A když se po čtrnácti dlouhých dnech Kačka poprvé znovu objevila v klubovně, ani jsme se téměř nepozdravili. Jen se oba snažili, aby ticho kolem nás nebylo příliš nápadné. Vyhýbali jsme se, a přesto se stále scházeli. Nejspíš to bylo tím, že dva lidé se po milování k sobě podvědomě chovají trošku jinak, než před sblížením. Ptáte se, co bylo dál? Skřípalo to, protože to skřípat nejspíš prostě muselo a hned ve více tóninách. Dodnes netuším, co kdo a kdy z Kačky vytáhl, svěřila-li se vůbec někomu. 21. prosince Venku zářilo zimní slunce. Nasedlal jsem mladou ryzku a vyrazil. Přes noc napadal čerstvý sníh. Proklusávali jsme závějemi, cválali přes pláně. Ryzka šla poprvé ve svém životě od koní, sama venku. Na cestě se mnou trošku tacovala, když nechtěla jít přes tenký led v mrazu polovyschlých kaluží. Teprve rázná pobídka a komár bičíkový jí donutily poslušně šlapat dál. Vysoko v korunách borovic se začal točit vítr a shazoval dolů čepice sněhu. Přecházeli jsme přes mýtinu, na které za řevu a kvílení motorových pil pracovali dřevorubci. Jinudy se jít nedalo. Ryzka, nastražené uši, zježená srst, nahrbená ve strachu. První strom, který před nás padnul, klisnička skládající zkoušku dospělosti ještě ustála. Druhá borovice jí zvedla na zadní a při třetí a čtvrté jsme si zatančili na cestě. Vzdor všem mým pokusům po dobrém i po zlém stála na zadních a couvání se změnilo v úprk zpět. Pozadu a po zadních se mnou prolétla vzrostlou houštinu tak rychle, že jsme měli během pár vteřin nasbíráno několik velkých otýpek dřeva. Ještěže bory byly od léta proschlé a snadno se lámaly. V takové houževnaté smrčině by už ze mě dávno bylo ražniči. Jenže sotva jsme vyšli z lesa, srazil nás poryv větru. Chytla vánice a vtáhla do oslepujících vírů svého šíleného kola. Všude rázem bílo a tma. Nakonec jsme poslepu nezřízeně letěli domů přes holé pláně a oraniště a já doufal, že nevlítneme do nějakého zavátého příkopu vymletého po přívalových deštích. Nebylo vidět na krok. V maštali Ryzka padla únavou dřív, než jsem z ní sundal sedlo. Hříva vyčesaná vichrem a ztužená zledovatělým sněhem jí trčela vysoko vzhůru, řasy měla namrzlé jinovatkou. Moc jí to slušelo. Lehla si na břicho, čumák opřela o slámu a oddechujíc v pár okamžicích usnula. Kačka ten den (opět) nepřišla. 22. prosince Naposledy v letošním roce jsem nasedlal Faraona. Klusal jsem s ním v zimním ránu alejí kaštanů vzhůru k přejezdu. Ferdáš vysoko zvedal nohy a jeho vznosný rytmický klus mi pěkně protáhl boky a páteř. Bělost jeho huňaté zimní srsti splývala s pláněmi a já si hřál ruce v jeho hřívě a pod černým sedlem barvy čerstvě vyhřebelcované a mokrou houní přelízlé srsti Villaricy. Vzpomínal jsem na Kačku, na první vyjížďku s ní, na ten den kdy jsme se poprvé … všechno to, co jste už četli výše a mnohé další. Objížděl jsem sám všechna ta místa a snažil se nemyslet na to, že se loučím nejenom s nimi. Byla teď pokrytá sněhem a náledím. Probudí se na jaře? Vykvetou znovu? Přijde vůbec ještě nějaké další jaro? Večer, daleko odtud, v rychlíku, který mě unášel bezměsíčnou nocí pryč, jsem v kapse svíral klubíčko z hřív Faraona, Villaricy, Torquaty, Flér a ostatních ryzek, hříbat a… a mezi nimi chyběl prstýnek z plavých vlasů mé lásky, třináctileté Kačky. ---oOo--- Je tomu už dávno. devět let? Patnáct? Nepátrejte po tom prosím. Z Kačky je už dospělá dívka a ze mě manžel a otec dcery. Bude naše holčina po mamince chladná žirafa, nebo po tátovi divoká klisna? Tak nějak tuším, že to druhé. A tak já sám stanu co nevidět na místě Kaččina táty. V průběhu psaní této povídky nezahynul ani nebyl poraněn žádný živý kůň, dinosaurus, dívka nebo panna. |