Dílo #23843
Autor:Vihar
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:21.02.2006 08:18
Počet návštěv:1706
Počet názorů:23
Hodnocení:8

Prolog
Předchozí díl je zde
Začátek je tady

Sex z lásky od třináctileté plavovlásky IV.díl

    Položil jsem Kačku znovu na starý oranžový gauč a hříbata z fototapety na nás zvědavě koukala ze zdi. 

„Je tu spousta oken. Můžou šmírovat.“

„Pojď, pojď do sedlovny.“

„To nebude moc romantické.“ ušklíbl jsem se. „Napoprvé a zrovna na hromadě propocených koňských dek.“

„Na to ti kašlu. Dělej, pojď!“ Táhla mě za ruku dozadu přes kuchyňku do sedlovny.

Zamkla, a klíč hodila do ovsa.

„Kde jsi se tohle naučila?“ Zakroutil jsem hlavou. „Snad ne od starší sestřičky?“

„Nerej a otoč se, já se svlíknu.“

„Ty se mi snad jenom zdáš.“

„A chceš se probudit?“

 

„Nekoukej na mě tak, stydím se. Až budu, zavolám. A ty se svlíkni ve stáji.“

„Cože tak najednou?“ Zaryl jsem si do živého: „Před chvílí jsi se ještě nestyděla.“

Vlepila mi vlhkou pusu a vyšoupla za dveře.

„Chci se ti napoprvé moc líbit.“

Nechal jsem pro jistotu otevřené dveře. Trvalo jí to dost dlouho.

„Už!“

    Nesvlékl jsem se úplně. Tak nějak jsem čekal, že místo nahé Kačky se na mě vyřítí zpoza dveří naproti za pubertálního řevu a vřískotu tlupa holek a začnou se v čele s plavovlasou princeznou smát mé naivnosti. Nic takového se však nestalo.  Na truhle s ovsem ležela nahá dívka snažící se vypadat co nejvíc žensky. ňadra si nedbale zakrývala levačkou, ale nikoliv pro to, že se styděla za nahotu, nýbrž, aby zakryla svou nedospělost zářící v přítmí sedlovny.

„Ty to chceš dělat napůl oblečený?“ Ukázala mi k pasu. „Já se chci taky podívat.“

„Promiň.“ Stáhl jsem si trenky, beztak už promáčené kapkami touhy. V tu chvíli jsem si přál snad i ty řvoucí holky, které by se vysmály mojí bláhovosti.

Nemohu dodnes přijít na to, co by bylo vzhledem k věku některých členů naší milostné dvojice lepší – jestli to, že bych se nevzrušil, vystříkal dřív než uvnitř, nebo, že by to vzdala ona v prvním návalu ostré řezavé bolesti. Jenže Kačka věděla, že čekám na její první zasyknutí a tak byla pevně rozhodnuta si raději překousnout jazyk, než by nechala vytrysknout ze svého hrdla jediný ston. A to vyčítavě provokující ticho mi drásalo nervy. I koně vedle v maštali zpozorněli s nastraženýma ušima.

    Na Kaččině hrudníku jsem se musel hodně snažit, abych vůbec něco víc, než jen kůži a žebra nabral do dlaně. A Kačka se taky snažila seč mohla, abych (se) vešel.

    Ani příliš nekrvácela.

 

„To je všechno?“ Vydechla trošku zklamaně. Opatrně si sáhla dovnitř vyplaveného klína.

„Ano slečno.“ Řekl jsem zadýchaně. „Copak, nestálo to za tu bolest, viď?“

„I jo, stálo.“ Snažila se dost nepřesvědčivě zakrýt prvotní zklamání. Klepali jsme se oba dva zimou i právě prožitým. V průběhu těch několika snaživě násilných pokusů jsme totiž úplně prochladli.

 

12. listopadu

„Tak co?“ Ptal jsem se Kačky ve dveřích. „Doma dobrý?“

„Táta mě seřezal, když jsem lhala, kde jsem byla. Řekla jsem, že jsme s holkama kouřily.“

„To jsem nechtěl, Kačí… Jsi statečná.“

„Nesahej na mě!“

„?“

„Mám zatržený koně a navíc zaracha.“

Padla mi do náručí. Plakala. Pak na mě zvedla ty své modré oči, v tu chvíli rámované purpurem a zašeptala: „Nenávidím tě.“ Jednou rukou mě hladila, a druhou do mě bušila zaťatou pěstičkou. Sotva jsem jí objal a skryl v náručí před světem, trhala se ode mě pryč. Všechno se tříštilo a hřezlo ven.

 

K završení všeho si místní parta fakanů počkala v bramborárně u hlavní cesty a házela nám pod koně dělbuchy. Pěšky jsem se neodvažoval do vesnice.

 

14 listopadu

Vrátil jsem se od kováře. Na stole bylo prostřeno k obědu.

„Hézký, to voní jako guláš?“

„Moje babička byla Maďarka.“

„Kačko… Kačenko moje!“ V rozběhu za vášněmi jsem narazil na neviditelnou stěnu.

„Jo tak Kačenko? A copak ještě?“ Teprve teď jsem si všiml, že je v klubovně i Diana. Kačka klopila oči.

„Tak bacha,“ řekla mi Diana povýšeně, „Kaččin táta mě pověřil hlídáním tvojeho idolu. Takže pozor na mě.“ Musel jsem se rozesmát, jak si vychutnávala svou převahu, ale vzhledem k ještě více než čerstvým prožitkům můj hlas nezněl příliš přesvědčivě. Šla proti mně a já opatrně couval.

„Když už stojíš na špičkách,“ podotknul jsem kyselostí šťovíku, „není potřeba, abych si před tebou klekal na kolena.“

Poslední slovo jsem nechal jí.

 

17. listopadu

„Ejhle, ze závisti hlídací pes je tu.“ Přívítal jsem se s Dianou tak vroucně, že by i ledovou královnu zamrazilo až v morku kostí. Byl jsem jí vlastně neskonale vděčný, že nás drží od sebe, a zároveň jsem jí k smrti nenáviděl.

„Hele, neprovokuj,“ Odsekla, „a šoupej nohama.“

„Cože?! To už přeháníš!“ Vyjel jsem, „kolik ti je let Diano a kolik mě?“

„Diano?“ Přeptala se. „Už né Dájo?“

„Pořád ještě jsem váš vedoucí.“

„To možná jo, ale Kaččin táta není daleko od toho, aby svou dceru dotáhl k doktorovi.“

„Vyhrožuješ?“

„Varuju.“

 

    Od té chvíle se začaly všechny vztahy mezi mnou a oddílem hroutit. Jako když se přetáhne a uštve kůň. Může chodit, opatrně klusat, ale už nikdy nebude cválat, jen tiše umírá za živa. A když se po čtrnácti dlouhých dnech Kačka poprvé znovu objevila v klubovně, ani jsme se téměř nepozdravili. Jen se oba snažili, aby ticho kolem nás nebylo příliš nápadné.

    Vyhýbali jsme se, a přesto se stále scházeli. Nejspíš to bylo tím, že dva lidé se po milování k sobě podvědomě chovají trošku jinak, než před sblížením. Ptáte se, co bylo dál? Skřípalo to, protože to skřípat nejspíš prostě muselo a hned ve více tóninách. Dodnes netuším, co kdo a kdy z Kačky vytáhl, svěřila-li se vůbec někomu.

 

21. prosince

    Venku zářilo zimní slunce. Nasedlal jsem mladou ryzku a vyrazil. Přes noc napadal čerstvý sníh. Proklusávali jsme závějemi, cválali přes pláně. Ryzka šla poprvé ve svém životě od koní, sama venku. Na cestě se mnou trošku tacovala, když nechtěla jít přes tenký led v mrazu polovyschlých kaluží. Teprve rázná pobídka a komár bičíkový jí donutily poslušně šlapat dál. Vysoko v korunách borovic se začal točit vítr a shazoval dolů čepice sněhu. Přecházeli jsme přes mýtinu, na které za řevu a kvílení motorových pil pracovali dřevorubci. Jinudy se jít nedalo. Ryzka, nastražené uši, zježená srst, nahrbená ve strachu. První strom, který před nás padnul, klisnička skládající zkoušku dospělosti ještě ustála. Druhá borovice jí zvedla na zadní a při třetí a čtvrté jsme si zatančili na cestě. Vzdor všem mým pokusům po dobrém i po zlém stála na zadních a couvání se změnilo v úprk zpět. Pozadu a po zadních se mnou prolétla vzrostlou houštinu tak rychle, že jsme měli během pár vteřin nasbíráno několik velkých otýpek dřeva. Ještěže bory byly od léta proschlé a snadno se lámaly. V takové houževnaté smrčině by už ze mě dávno bylo ražniči.

    Jenže sotva jsme vyšli z lesa, srazil nás poryv větru. Chytla vánice a vtáhla do oslepujících vírů svého šíleného kola. Všude rázem bílo a tma. Nakonec jsme poslepu nezřízeně letěli domů přes holé pláně a oraniště a já doufal, že nevlítneme do nějakého zavátého příkopu vymletého po přívalových deštích. Nebylo vidět na krok.

    V maštali Ryzka padla únavou dřív, než jsem z ní sundal sedlo. Hříva vyčesaná vichrem a ztužená zledovatělým sněhem jí trčela vysoko vzhůru, řasy měla namrzlé jinovatkou. Moc jí to slušelo. Lehla si na břicho, čumák opřela o slámu a oddechujíc v pár okamžicích usnula.

 

Kačka ten den (opět) nepřišla.

 

22. prosince

    Naposledy v letošním roce jsem nasedlal Faraona. Klusal jsem s ním v zimním ránu alejí kaštanů vzhůru k přejezdu. Ferdáš vysoko zvedal nohy a jeho vznosný rytmický klus mi pěkně protáhl boky a páteř. Bělost jeho huňaté zimní srsti splývala s pláněmi a já si hřál ruce v jeho hřívě a pod černým sedlem barvy čerstvě vyhřebelcované a mokrou houní přelízlé srsti Villaricy. Vzpomínal jsem na Kačku, na první vyjížďku s ní, na ten den kdy jsme se poprvé … všechno to, co jste už četli výše a mnohé další. Objížděl jsem sám všechna ta místa a snažil se nemyslet na to, že se loučím nejenom s nimi. Byla teď pokrytá sněhem a náledím. Probudí se na jaře? Vykvetou znovu? Přijde vůbec ještě nějaké další jaro?

 

    Večer, daleko odtud, v rychlíku, který mě unášel bezměsíčnou nocí pryč, jsem v kapse svíral klubíčko z hřív Faraona, Villaricy, Torquaty, Flér a ostatních ryzek, hříbat a… a mezi nimi chyběl prstýnek z plavých vlasů mé lásky, třináctileté Kačky.

 

---oOo---

 

    Je tomu už dávno. devět let? Patnáct? Nepátrejte po tom prosím. Z Kačky je už dospělá dívka a ze mě manžel a otec dcery. Bude naše holčina po mamince chladná žirafa, nebo po tátovi divoká klisna? Tak nějak tuším, že to druhé. A tak já sám stanu co nevidět na místě Kaččina táty.

V průběhu psaní této povídky

 nezahynul ani nebyl poraněn

žádný živý kůň, dinosaurus,

 dívka nebo panna.

 

Názory čtenářů
21.02.2006 10:11
Charlien
celé dobře napsané(všechny díly), jenom mě zklamal ten konec.... vždycky to tak končí...:((
celá série rozhodně na tip...*
21.02.2006 10:18
Vihar
A jak by to mělo zkončit? Milovali se... měli kupu dětí... tak nějak? :o)
21.02.2006 10:26
Charlien
já nejsem autor.... nevím nic o autenticitě a tak... takže jestli je to skutečné a nebo vymyšlené to ví jen autor a pokud vymyšlené, pak ten konec by volal po originalitě... ovšem jestli je to skutečnost... pak samozřejmě mlčím... i když... ale nic:)
21.02.2006 12:24
Humble
Mně naopak ten konec sednul - autorovi prostě věřím. Poslední pokračování se mi líbilo nejvíc ze všech ***
21.02.2006 12:37
Vihar
ty fotky v prologu prvního dílu jsou skutečné
a ten zbytek... je na paragraf :o)

Děkuju všem za přečtení i kritiky..

PS ...i když, ale nic?
21.02.2006 12:50
Humble
Vihar napsal(a):
ty fotky v prologu prvního dílu jsou skutečné
Ještě aby byly neskutečné :o)
21.02.2006 13:52
Tadeáška
originalitě .. však by to potom bylo těžko uvěřitelný .. i když .. ale nic :o))) nebo jo, mohl jí třeba zakopat za mezí :o))) a bylo by téma na další povídku :o))) nebo ona jeho .. jenže .. komu by scházel ...
21.02.2006 13:58
Vihar
..ano, komu by scházel...
21.02.2006 17:24
Albireo
Prostě za celek velký tip. Je to literatura - což je na Liteře ne sice rarita, ale přece jen docela událost.
21.02.2006 17:59
Vihar
Děkuji
23.02.2006 16:26
Natasha
Já musím říci, že pro mě to vcelku už není úplně proporční. Byť se neztratilo nic z řemesla, druhý a třetí díl mi přišel delší než bylo nutné, jaksi "protahovaný" k nezbytnému vrcholu, s opakováním určitých motivů...
A stylově je to pořád taková Horelová pro starší a pokročilé :)
Ale jistě by se to dobře četlo a mělo úspěch, čtivost i určitá líbivost je obecně pro úspěch podstatná.
23.02.2006 17:11
Vihar
Psal jsem příběh podle kusých poznámek v kalendáříku, který jsem vyštrachal. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet, jen pro to, aby byl příběh víc učesaně knižní.
Povídka je celek, nutnost kouskování na díly jí ubližuje, avšak není vzhledem k max. velikosti vkládaného díla zbytí..

Elišku jsem čítával rád :o)

Děkuju za přečtení i cenné kritiky

Na druhou stranu, rád napínám a protahuju napětí vydražďované blížící se rozkoší, pak z toho totiž šílej :o)
23.02.2006 17:20
Vihar
Konvalina - Jéje.. mám ten výjev dodnes před očima - jako zimní pohlednice - zrzavá rez pokrytá křišťálovou jinovatkou - byla to ta ryzka z fotky u prvního dílu.

To je klasika - tady sice nenarůstá rašelina přívalu nové tvorby tak zběsile, jako na písmáči, ale i tak rychle zapadávají díla...

Vzpomínkami? povídej, přeháněj :o) jsem jedno veliké ucho (spíš teda oko)

Rovněž děkuju, potěšilo, že povídka zvedla náladu a vykouzlila úsměv :o)
24.02.2006 08:34
Vihar
:o) Jsi šprýmařka.. líbí
Rozvineš se do povídky?

Víš, moc mě zahřálo, že jsi se pozastavila nad jedním z těch výjevů, co se vpálí do sítnice i osrdečnice a člověk ani neví proč vlastně..
Ještě jednou díky
24.02.2006 10:34
Natasha
"rád napínám a protahuju napětí vydražďované blížící se rozkoší, pak z toho totiž šílej :o)"

Budiž, ale sám víš, že když se to protahuje moc, muže čtenáři opadnout erekce, což se kupříkladu právě stalo mně :--)

Ale předpokládám, že to pilovat nemáš v úmyslu, tak už to nechám.
24.02.2006 10:59
Vihar
Na pilování je pozdě, asi tak osm let... Kačka už je velká holka, možná už provdaná, co já vím.. (zasmutněný smajlík s rozervaným nitrem)

klidně se rozepiš, vítám rozborku :o) pro příští povídky bude přínosná
přizpůsobím své psaní tvojí (literární) erekci :o)) jen si dej bachec na případnou křeč :o)

nechci škrtat, ani pilovat, stalo se tak, jak se stalo, prožito tak, jak prožito a napsáním po létech uzavřeno a vystavením na sklo předáno k soudu čtenářstvu dnešnímu i budoucímu

když pro toho, kdo nikdy nesvíral mezi nohama klusajícího a cválajícího lichokopytníka, jsou pasáže o jezdectví nicneříkající, a pro toho, kdo nezažil oddílový život, rovněž. Většinu čtenářů hádám bude držet u díla pouze zvědavost, jestli jo, nebo ne, a když jo, tak jak... Avšak navzdory tomu Konvalinu k mému neskrývanému a potěšujícímu překvapení nadchlo to, co jiní považují za pouhou vycpávku toho depresivně znaveného ticha "chvilku poté"

25.02.2006 18:35
Natasha
Speciálně pokud je text takto starý a sám se k němu už autorsky vracet nechceš, nemělo by význam pitvat to po odstavcích.

Je samozřejmé, že pro někoho je erotický motiv v textu vždy nosný, pro mě je ale podstatné, co je kolem. Koňský svět mi není cizí, ale byla bych se schopna stejně identifikovat s příběhem, který se odehrává na latadlové lodi - je vždycky podstatné, jak autor zvládne vystavět příběh a zda některá část není zbytnělá na úkor ostatních.

Pokud ještě píšeš, aktuální texty by mě zajímaly víc.
27.02.2006 08:22
Vihar
Povídku jako text jsem psal od 5. do 19. ledna tohoto roku. Těch osm let se vztahuje ke stáří příběhu jako takového a těm fotografiím u prvního dílu..
27.02.2006 10:07
Natasha
Aha, tak to jsem si mylně vyložila.
28.02.2006 20:26
kuřecí hovínko
líbí se mi*

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)