Pátek 1. listopadu

    Když jsem se vrátil, nepřekvapilo mě, že Kačka zůstala samojediná v klubovně.

Zabořená zády do gauče natahovala nožky vysoko před sebe.

„Náhodou, tatínek mi říkává, že mám nohy jako Popelka.“ 

Chytil jsem jí za kotník nastavený mi do cesty.

„Nevěříš? Podívej.“

Předstíral jsem, že si prohlížím chodidla, zatímco moje zraky šplhaly vzhůru po kamaších.  Rozvazoval jsem ty její dlouhé tkaničky.

„Popelka ovšem nenosí do střevíčků vlněné ponožky.“ Namítl jsem. Stáhl jí je a hodil s rozmachem na stěnu.

„Co blbneš?“

„Zkouška čistoty. Když se přilepí na zeď…“

„Blbče!“ Začala škubat nohou. Držel jsem jí pevně za kotník a lýtko.

Nepatrně dotčeným smíchem švitořila: „náhodou, víš…“ Neposlouchal jsem slova, stačil mi v tu chvíli její hlas. A jí ten můj.

„Už půjdu.“ Chtěla se vysmeknout. „Řeknu doma, jak jsi na mě zlej!“

Zvedl jsem jí nohu ještě víš. Znehybněla v očekávání. Pokleknul jsem a druhou nohu mi položila na rameno sama.  Na to, že je jí teprve třináct, byla neobvykle chytrá a nadaná. A také neobyčejně vynalézavá, jak jsem zjistil vzápětí.

Jestli si honem neseženu dospělou holku, a Kačka toho nenechá, tak to bude moc zlý.

    Po dlouhé chvíli jsem zvedl její nedospělé tělo do náruče. „Ty moje Popelko plavovlasá.“ Šeptal jsem jí jako ve snách. Tiskla se ke mně podobna nerozvinutém poupěti v předjarním mrazíku. Věkem dítě, hleděla na mě očima skoro dospělé dívky, která však bude ještě za dlouho ženou.

„Kde jsi přišla k tomu pohledu?“ Vyklouzlo mi.

„Proč se ptáš?“ Zeptala se skrze pootevřené rty.

„Ale, ale jen tak…“  Takový výraz v očích jsem totiž naposledy zahlédl u holky těsně poté, co jsem se s ní pomiloval. To bylo dávno. Skoro v minulém životě?

„Odkoukala jsem ho od ségry.“

„Kecáš, žádnou nemáš.“

„Když byl u nás na návštěvě její kluk a vona právě vyšla ze sprchy.“

Kousl jsem se závistí do rtů.

V noci jsem bloudil potemnělou maštalí. Stále jsem na sobě cítil Kaččino vzrušivé tělo. Připadal jsem si sám a bezmocný. Navíc já budu ten zavrženíhodný, který svedl poloviční dítě. Nikdo se nebude ohlížet na moje city ani na jejich upřímnost. Nikdo. Naopak, budou za vším hned vidět pouhopouhou prasárnu a chlípnost, na kterou si budou se zadostiučiněním ukazovat prstem. A nám oběma s rozkoší udělají peklo na zemi.

 Opřel jsem se o pažení. Hříbě leželo na boku v hlubokém spánku. Nad ním bděla v polospánku jeho maminka, ryzka Flér. Tak mě začalo napadat, jaké by to bylo mít s Kačkou děti. Jaké by byly? Jak by jsme to zvládli? Co by na to okolí? Ustáli bychom to? Ryzák vedle zrovinka držel noční hlídku. Faraon stál u zdi a zíral oknem na světlo pouliční lampy. Nanosil si jako každý večer žlab plný slámy, kterou vysbírával z podestýlky. Když mě zbystřil, přešlápl a v polospánku vystřídal nohy. Koně si na mě už úplně zvykli. Na truhlu jsem nanosil náruč dek a ustlal si uprostřed svého stáda. Hluboko uvnitř sebe jsem byl tak sám.

Úterý 5.listopadu

    Kačka odešla spolu s ostatními děvčaty z oddílu. A když se na návsi rozešly k domovům, vrátila se. Jako včera, tak i dnes, a pokud tomu neučiním ráznou přítrž, tak i zítra si bude plést můj pelech v klubovně se svojí postýlkou v pokojíku.

„Kačko, jsi ještě dítě.“ Začal jsem s vážnou tváří a káravým hlasem, jakým hovořívají dospěláci s mládeží. „A tohle se s dětma nedělá. Měj rozum.“ Nic horšího jsem snad už říct nemohl.

Vztekala se, slzy jí vyhrkly do očí. Setřela je loktem se zaťatou pěstičkou.  Šlehala po mě prskavě planoucíma očima, zatímco já pozoroval, jak se její slzy vsakují do hebké látky rukávu.  Na chvilku se odvrátila. Nevyrovnávala se, nekrotila uvnitř své nepřístojné touhy a city, jak jsem si nalhával, jak jsem bláhově doufal, nýbrž přemýšlela.  Spřádala plán, jak pokračovat dál.

Pak prázdným hlasem bez kousku citu řekla:

„Řeknu to rodičům. A ve škole.“

Místo smrknutí, které by v tu chvíli vypadalo hloupě, hluboce polkla.

„Když mi ještě jednou řekneš, že jsem dítě.“

Její slzy chutnaly slaně.

    Kdy ještě dívka pro svou přílišnou mladost, navzdory téměř dospělému tělu, nedokáže v sobě prožívat a druhému opětovat hlubší cit?

A kdy již pak pro přílišnou opotřebovanost divokou minulostí není schopná plnohodnotné lásky?

Která z těch dvou je pro kluka lepší?

Na starý kobyle se naučíš nejlíp jezdit, ale dostih o život svých budoucích dětí s ní nevyhraješ.

Středa 6.listopadu

„Kačko, mě je o dvanáct let víc, než by ti slušelo.“ Začal jsem opatrně. Hladila mě přes slabiny a břicho. 

„Líbí se mi tvý chloupky, co ti rostou až k pupíku.“

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ Vzal jsem jí za líčko špičkami prstů, abych si natočil její tvář proti své.  Pronikla do mě svýma hluboce modrýma očima.

„Ale poslouchám.“

„Miláčku.“ Špitla vzápětí.

„Tak mi zopakuj,  co jsem právě říkal.“

„Že je mi o sedm let míň, než by se slušelo.“

„A o dva, než říká zákon.“

V nastalé ticho tloukly naše srdce tepotem kopyt závodících koní. Pálili jsme se navzájem svým dechem po rozcitlivělých sliznicích rozpraskaných touhou.

„Ale já přece nemůžu za to, kolik mi je!“ Víc plakala, než křičela. „A přesto nás za to chtějí trestat.“

„Tebe ne,“ namítl jsem. „Ale mě ano.“

„Jak tohle můžeš říct? Myslíš, že mě to nebolí? Nebo že holka dostává srdce a city až spolu s občankou?“ Kačce přeskakoval hlas. „Nebo s první menstruací? A předtím nic?“ Rozvzlykala se. „Já už nejsem žádný méněcenný dítě, chci být žena!“

„A hned teď, viď?“ Rozesmál jsem se, i když v tu chvíli mrazilo.

 „Kačko, u mě si to nevydupeš.“

„Nepotřebuju si nic vydupávat. Najdu si jinýho kluka.“

Zahánět do kouta mužskou hrdost a rozněcovat ješitnost uměla opravdu skvěle.

„Ty prostě chceš zkusit sex, jen pro to, abys měla něco extra, co ostatní holky ještě nemají a dlouho mít nebudou.“ Z blesků jejích studánkově modrých očí jsem pochopil, že jsem trefil hřebíček na hlavičku, až to zajiskřilo. „Chtěla jsi říct, že si výhradně k tomu účelu najdeš jinýho kluka?“

„Nejsi jediný, kdo je do mě zabouchlej.“

„Ach ták, ono je jich víc?“ Protáhl jsem. „Tak povídej.“

„Když nechceš ty, druzí mi to udělají rádi.“ Otočila se a trucovala. Jako ostatně téměř všechno, bylo u ní jen tak napůl. Po očku mě sledovala, co já na to. A opět sbírala zkušenosti. Obešel jsem jí a posadil se naproti.

„Dobrý den pane a paní, vaše Kačka vám o mne jistě vyprávěla,“ začal jsem obřadním tónem, „milujeme se, chceme se vzít, a čekáme dítě. Souhlasíte?“

Kačka se uvelebila na pohovce, stehna roztažená od sebe, lýtka propletená křížem, a na kotnících si seděla. 

„Nečekáme, a nemůžeme čekat, protože jsem ještě ani nedostala menstruaci.“

7. listopadu

Ruce si složila za hlavou a vypjala prsa, jako by se protahovala. 

„Odkdy nosíš podprsenku?“

„To holky občas nosívají. Nikdy jsi si toho nevšiml?“ Odsekla dotčeně.

„Vrať jí. Sestře bude chybět.“

„Proč?“ Hájila se. „Koupila jsem si jí sama.“

„A k ní stejně potřebnou krabičku tampónů, viď?“

Vyskočila ze židle a bez jediného slova třískla dveřmi.

10. listopadu

Oddílačky se shromáždily teprve k večeru.

„Helejte, světlušky,“ začal jsem, „slejzáte se jak na lampiónový průvod.“

„Já tu na vás počkám.“ Nechávala se slyšet Kačka. „Stejně nevybydou koně.“

„Vybydou. Ale pro mě za mě si tu zůstaň, když chceš.“ Opáčil jsem. „Nikoho nenutím ani nepřemlouvám. Vyjížďka není drezura na jízdárně nebo skokový výcvik na kolbišti.“

Když jsme byli na horních loukách, začalo nejdřív pršet, a pak i sněžit.

„Vidíte to co já? Támhle nahoře.“ Pronesl jsem do čvachtotu koňských podkov v rozmoklé trávě.

Na vrcholku pahorku se proti temnému nebi rýsovala zářící postava jezdce v kápi.

„Vždyť je to Kačka?!“

„Je to ona!“ Vřískla Lucka. „Kačkoó! Tadýý!“ Začaly sborově halekat a mávat. Jezdec nás na čtvrté sborové zavolání zbystřil, zatočil se dokolečka a rozjel dolů k nám.

„Copak tu děláš?“

„Jela jsem vám naproti.“

„Hele, vidíš přes ten rybářský klobouk vůbec něco?“ Zeptal jsem se dívčiny. Kačka se na mě dívala, a už nic neříkala. Bylo na ní vidět, že se v klubovně sama bála a tak nasedlala Torquatu a rozjela se za námi. Skrz naskrz promáčení jsme dorazili do stáje.

„Přehoďte hned přes koně deky, ať nám neprochladnou.“

„To byl hloupej nápad s tou vyjížďkou.“

„Ani ne.“ Přivlekl jsem doprostřed uličky dva balíky suché slámy. „Víchovat. Teď! Všichni a všechny.“

11. listopadu

Kačka odešla jako první. Vyčíhla si, až ostatní holky vypadnou z klubovny a pak se vrátila zadem přes stáj. Vyskočila a objala mě všema čtyřma. Jako klíště.

„Ještě jednu pusu, jinak neusnu.“

„Jsi celá mokrá.“

„Venku prší.“

„Usuším si tě.“ Začal jsem jí z legrace svlékat.

„Když ty mě, já tebe taky.“ Řekla. „Kus za kus. jako Vadí Nevadí.“ Měl jsem toho na sobě o poznání méně, než Kačka a tak za chvíli nebylo co.

„Chci vidět, jak vypadá kluk.“ Stála přede mnou v košilce a kalhotkách. (Že já vůl jí na všecko naletím.)

„Dobře, ale nebudeš se mi smát.“

„Smála jsem se někdy?“

Začal jsem jí porůznu něžně líbat a dotýkat se jí, abych si nepřipadal, jako když se svlékám před čerstvou žákyňkou na středisku. Moje srdce, protknuté společností vštěpovanými zábranami, sevřené v čelistech morálky,  pobité hřebíčky strachu z trestu a zavržení se sykotem škvířilo. Jako když ho vhodíš na rošt roztopeného plamence kotle. A příliv horké krve zpětně tuhnul v mém klíně v toporný rampouch trčící drze a vyzývavě vzhůru do prostoru mezi námi.

Sjela mi dlaněmi pod pás za trenky, chvíli mě hladila a pak je naráz ze mě stáhla.

„Ne, na to ani nepomýšlej!“ Okřikl jsem jí, vida jak se jí rozšířily zornice.

„Nic takového nabude. Už jsem řekl!“

Prohlížela si mě.  Zkoumavě. Bál jsem se, že se začne smát. Hra na doktory z pubošáckého vtipu. Jenže vtipy pak lepivě nekrvácí ze slabin dolů po stehnech.

„Necháme toho, dokud je čas.“ Hloupě jsem žadonil. Spíš abych uchlácholil úpěnlivý křik vlastního svědomí, než že bych opravdu nechtěl. „Prosím!“

„Už je dávno pozdě.“

„Nikdy není pozdě.“

„Jenže ani já, ani ty to nemůžeš utnout. Nedokážeš, protože nechceš.“

„Tak sleduj.“ Vyskočil jsem a přistoupil k oknu. Hledě do tmy jsem po chvíli řekl: „Zítra odjedu.“

Objala mě zezadu kolem pasu a hlavu mi položila na záda. Myslel jsem, že leží stále na pohovce, a ona se zatím přikradla až ke mně. Přitulila se s takovou něžností, že mi vyhrkly do očí slzy. Chutnala nevinně a slaností mého utrpení v rozkoši. Kňučela mi v náručí a já se třásl.

Pokusil jsem se pod záminkou chladna a obhlídky koní alespoň trošku obléknout.

„Ubližuješ mi tím, že to, co dělají_“ V půli věty jsem se zarazil.

„Chtěl jsi říct dospělí.“

„Ne, nechtěl.“ Zalhal jsem nepříliš přesvědčivě. „Měl jsem na jazyku milenci.“

„Lžeš.“ Opáčila. „Vyplázni ho, podívám se.“ Poslušně jsem provedl, oč žádá.

„Víc!“ Rozkázala. „Když bude příliš bílý nebo růžový, říká tatínek, že tak se pozná, že člověk lže.“ Neměl ti tatínek raději říkat taky něco jiného? Se mi dralo na jazyk. Místo toho jsem nahlas žertoval:

„To víš, že jo, a ty mě za něj chytneš!“ Smích je pořád lepší, než další scéna a vydírání. A při neškodném líbání snad zapomene, že existuje i něco víc. Něco, co pro svou hloubku již nebývá bez trvalých následků.

Naše jazyky se začaly proplétat snad ještě divočeji, než naše ruce a já radši zavřel oči, abych neviděl, že se líbám s polovičním dítětem. Předpuboškou, která se snažila vypadat a chovat jako dospělá a zkušená holka. A až toho dosáhne a přílišná zkušenost vyjde v průběhu postupujících let z módy, protože jí už bude mít skorem každá, se bude chtít stát zpět bezstarostným dítětem. Avšak nevinnost vracet nejde, pouze brát. Jako život.

„Ptáče, jseš drzé neopeřené pískle, víš to?“

„A ty můj bujný hřebeček, co chce a nechce zároveň.“

„Bojí se, že tak jako tak jsme byli od sebe rozděleni dávno před tím, než jsme se poznali.“

„Nemysli na to, miláčku.“ Přitiskla si mě na svůj klín chráněný tenoučkou poloprůsvitnou bělostí krajkovaných kalhotek, pod kterými někde zespoda odzadu bloudily moje dlaně. Pod košilku si však sáhnout nenechala.

„Šmírovala jsi snad starší sestru, nebo co?“

„Skoro.“

„Ještě, že ne rodiče v ložnici.“

„A měla bych?“

„Ale ne,“ říkal jsem do vlhkosti jejích rtů, „mám totiž pocit, i když neznám tvou sestru, že by ses už nic nového nenaučila.“

„Mě se jen tak nevlichotíš.“

Položil jsem jí ukazováček na špičku nosu. A pak na ústa. Zavřel jsem oči, neboť následky vzplanutí vášně dospělého člověka právě strhlo do víru plamenů malou holku s velkou umíněností.

Jako když pubošky štípnou doma sirky a ze zvědavosti, co to udělá, podpálí vysokou suchou trávu.

„Proč si to vydupáváš? No řekni proč? Když oba víme, že na první milování je ještě příliš brzo.“ Začal jsem. „Poraní tě to. Na celý život.“

„Už se stalo. Prostě to chci.“

„Jsi si jistá?“ Může si být třináctiletá holka s něčím jistá?

„Jsem.“ Řekla pevným hlasem. „Jenže ty se bojíš. Třeba si ještě nikdy neměl holku, a teď nevíš jak. A vymlouváš se na zákony.“

„Ejhle, vydírání s humorem.“

„Milujeme se, tak proč ne?“ Řekla. Mojí jízlivě pravdivou poznámku úplně přehlížela. Ne tudy cesta nevede. Když slečna nedá pokoj, tak ať. 

„Surovče, au!“ Přidušeně vykřikla, když jsem jí povalil na pohovku, zezadu dlaněmi roztáhl zadeček a zepředu přes její kalhotky začal divoce přirážet.

„Vidíš že to nepůjde,“ opáčil jsem. „Naříkáš ještě dřív, než jsme vůbec začali.“

„Protože mi chceš schválně způsobit  bolest ještě předtím, abych to pak po tobě už nikdy víc nechtěla.“

Chytla se mě kolem krku.

„Viď,“ začala prosebně, kňouravě šeptat, „viď že mi to uděláš až do konce.“ 

„Napoprvé to většinou nebývá úplně. Ani napodruhé se to nemusí povést.“ Začal jsem poučovat. „Té dívce bylo téměř dvakrát víc než tobě a taky se nám to zprvu nedařilo.“

„Nám se to ale podaří, vím to.“ Stála přede mnou v mírném předklonu a ukazováčkem levačky si tiskla pod kalhotkami svůj poštěváček. Oči se jí tu blýskavě leskly, vzápětí potahovaly mlhou niterného soustředění. V rozvášnění se přestala úplně stydět.

„Nestačí ti lásko tohle?“ Přistoupil jsem k ní zezadu a přidal svou ruku k její.

Nestačilo.

„Vraní voči.“ Zašeptal jsem při představě, co všechno asi ta holka už sama se sebou prováděla, nebo chce ještě provádět a obrátil oči v sloup.

Vytrhla se.

„Jestli couvneš, řeknu to všechno zítra školní psycholožce.“

„Já taky.“

„Jenže já se zřídím tak, že budu mít pravdu.“

„Neuvěří ti. A snadno tě usvědčí ze lži.“

„Jako já tebe, když jsi mi říkal, že máš rýmu?“

Zachvátil mě pocit, že jsem se skrz probořený únorový led na rybníce propadl bahnitým dnem přímo do výhně vysoké pece. Polévalo mě střídavě horko a střídavě mi běhal po zádech mráz. O staženém žaludku nemluvě.

„Počkej, počkej, tady přestává všechna legrace…“ Vysoukal jsem ze sebe. „Ještě řekni, že jsi ty moje kapesníky, co jsi sesbírala ráno u postele nevyhodila.“

„Na koš byly příliš cenný.“

Začala mě znovu hladit přes břicho a po vnitřní straně stehen. I když jsme se zrovna hádali, naše těla se nedokázala přestat mazlit a vzájemně si vycházet vstříc ve spoustě projevů rafinovaných, prohlubujících se něžností, už pro samu podstatu rozkoše. Bylo jim úplně jedno, co my na to.

„To není možný! Ty jseš snad navedená!“ Vybuchl jsem při zjištění jejího úmyslu a zabořil se naznak do gauče. Vzápětí složil hlavu do dlaní, abych nevypadal jako prosťáček, se kterým zametá třináctiletá kačena, se kterou zas mává puberta.

Nasedala na mě obkročmo jako na koníka, a objala všema čtyřma. Mimoděk jsem jí uchopil za útlé boky, ale shodit ze sebe jsem jí nedokázal, vlastně ani nechtěl. Její pohyby mě napružily do nejvyšší vypjatosti a vůně rozvírajícího se nedospělého klína mi rozšiřovala chřípí i zornice. Začala vítězně šeptat:

„Umím si všímat, co všecko dělají starší, víš?“ Pronesla pyšně a blonďaté vlasy padající jí do očí odhodila jediným, nesmírně elegantním pohybem své šíje do strany na patku. „Tak mám si jí zítra sama nechat potrhat do krve, nebo to zvládneš dneska ty?“

Šach mat. Od třináctileté dámy.

Tebe zdá se nepřeskáču.

„Každá ve třídě je panna, já chci být něco víc.“ Pokračovala, jakoby ublíženě, naoko plakala do mého klína hledajíc vysvobození v mé klackovité ztopořenosti. „Kluci neradi panny. Já nechci být dítětem, jsem už ženská.“ Navzdory vůli jsem vybuchl smíchem.

„Tak už je to venku…“

Divoké stahy mojí bránice si vysvětlila jako začátek opravdu hlubokého (a dospěláckého) vytouženého sexu.

Venku se ozvaly kroky. Vyskočili jsme rázem oba, jako kdyby nás někdo šlehl drátem pod napětím. Stáli nejspíš přede dveřmi. Oblékli jsme se během několika vteřin. Zapnul jsem si košili, nadechl se zhluboka a prudce otevřel.

„Přejete si?“

Za dveřmi přešlapoval světlem oslněný valach se dvěma kobylama.

„Která píča nezalígrovala dveře boxů?“

Pochytali jsme koně a zavedli zpět do stáje.

„Je divný, že i vrata zůstala napůl otevřená.“

„To neřeš miláčku.“

Líbali jsme se přesně do chvíle, než zvedající se vítr s rachotem přirazil křídlo dveří do stáje.

„Už budeš muset domů.“ Připomněl jsem Kačce. „Maminka na tebe jistě čeká s večeří.“

„V tom případě na mě zítra bude čekat ta psycholožka.“

„To neuděláš, už pro to, že mě miluješ.“

„Láska končívá nenávistí.“

„Tohle máš odkudpak?“

„Ze Šárčina sešitu. Šárina je na sbírání citátů přímo ujetá.“