Směnová vedoucí spráskla ruce a spustila ostře na pomalu jdoucí ho pošťáka, který se usmíval.
„Marceli! Jdete po začátku pracovní doby!“
„Vážně? No hlavní je, že jsem tady, ne.“
„Za to vám strhne vedoucí peníze. A jste ještě napitej!“
„Spíš vypitej, ale už pracuju na střízlivosti.“
„To jdete přímo z hospody, co!“
„To víte, poslední autobus mi ujel a Josef byl vod tý dobroty, že mě nechal v hospodě přespat.“
Pak se do chodby vřítil rozčílený vedoucí, který se hned zaměřil na Marcela.
„Já vám dám dejchnout!“ vyhrkl na něho.
„To už jste ten přístroj našli?“ zeptal se Marcel.
„Až přijde dispečer, tak on bude vědět, kde je,“ vysoukal ze sebe zmateně vedoucí.
„Hm. Dispečera kousnul prej před hospodou nějakej pes do zadku, když pořád za ním lez po čtyřech a štěkal.“
„Cože!?“
Jirka jen užasle poslouchal a nevěřil vlastním uším. Vedoucí i Marcel zašli do kanceláře a směnová vedoucí zaběhla do vedlejší místnosti, kde hned všem vše barvitě líčila. Pak Jirku oslovil muž v uniformě, který přišel z haly.
„Zdravím! Prej jedeš se mnou. Já jsem Jarda.“
„Dobrý den. Já jsem Jirka.“
„To vykání si nech pro vedoucí. Těm to dělá dobře.“
Oba poté vstoupili do haly a Jirkovi se naskytl pohled na spoustu zásilek, mezi nimiž pobíhaly nadávající postavy. Byl překvapen, když uviděl klece, na kterých byla různá čísla.
„Možná si tu budeš připadat jako v ZOO a to nejen podle těch klecí. Občas tu někteří vydávají podivné zvuky,“ upozornil ho s úsměvem Jarda.
K jeho sluchu, záhy dolehla směsice podivných zvuků, které šly těžko definovat.
„Kterej blbec mě tady zamknul!“ ozval se náhle výkřik z jedné klece.
„Asi tě někdo přes tu hromadu balíků neviděl,“ zvolal někdo ze sousední klece.
„Hele, vokamžitě tu klec vodemkni!“
„To bych musel mít klíč.“
Šli dále, a jak se onen pošťák dostal z klece, to už neviděl. Zato spatřil, jak prostorem mezi klecemi projelo na čtyřkolových vozíkách několik postav. Vypadalo to, jako kdyby závodili.
„I vzadu se vydávaj balíky a někteří tu závodí, kdo tam bude dřív a první,“ dostalo se mu vysvětlení.
Sotva tuto informaci vstřebal, uviděl lezoucí postavu po regálech v kleci. Nechápavě na toho muže hleděl a všiml si, jak několik dalších pošťáků ho v lezení povzbuzuje.
„To je vopravdu vtipný zavěšovat mi tu tašku až ke střeše!“ rozčiloval se ten, který lezl.
„No přeci si amatérskej horolezec. Tak to pro tebe není žádný problém,“ ozval se jeden z přihlížejících.
„Taky vylezu až úplně na tu železnou podpěru!“ zvolal a skutečně na ní za chvíli vylezl, přičemž si zapalovačem zapálil cigaretu. Jirka si zároveň všiml velkého plamínku a hned na to se rozječela siréna a od stropu začala stříkat voda.
„Ten blbec spustil hasicí systém!“ vyhrkl Jarda, zatímco se halou sborově rozlehlo: „Prší, prší, jen se leje…“
Pak nastal útěk všech halou k východům na rampu. Jirka si připadal jako v Jiříkově vidění a také za okamžik vběhl na rampu.
„Jó, tady se dějou věci. Tady toho ještě zažiješ,“ řekl mu Jarda a Jirka jenom nechápavě hleděl otevřenými dveřmi na halu, po které v klidu kráčel jeden pošťák, jenž držel v ruce rozevřený deštník.


KONEC