Jirka se zadumaně díval přes okno v autobusu na vzdálenou velkou budovu, u které byla zastávka. Když autobus zastavil, vystoupil z něj a jeho zrak dopadl na velkou ceduli na střeše budovy s názvem-ČESKÁ POŠTA s. p.
„Tak doufám, že vykročím pravou nohou,“ pomyslel si a rázně si to namířil po chodníku směrem ke vchodu. Nebyl tu úplně poprvé. Už minulý týden se tu byl podívat a zdálo se mu, že zaměstnání na poště bude ideální.
Když došel až před schody vedoucí ke vchodu, spatřil, jak z něho rychle vychází postava v poštovní uniformě a míří přímo k němu. Byla mu povědomá a pak si vzpomněl, že toho muže viděl minulý týden u vedoucích v kanceláři. Pošťák ho také hned poznal a za chvíli došel k němu.
„Tak ty jsi určitě ten novej, viď?“ oslovil ho hned.
„No, dneska zrovna nastupuju,“ odpověděl.
„Tak to nastupuješ do pěknýho bince. Co myslíš, že znamenaj ve zkratce támhle ty tři písmena?“ zeptal se ho a ukázal na horní část budovy. A Jirka se zadíval na trojici černých písmen-PPB
„To vím. To znamená poštovní přepravní budova,“ řekl.
„Správně, ale až na ten konec. Říká se taky poštovní přepravní bordel.“
„Aha. Tak teď už to vím.“
„Tady si užiješ, pokud tu zůstaneš nějakou dobu. Já mám vodedneška ošetřovačku, tak se uvidíme později. Jestli teda do tý doby teda nezdrhneš. Měj se a nezlom si vaz!“ rozloučil se a šel rychlým krokem směrem k zastávce. Když však zahlédl jedoucí poštovní Avii, tak jí začal stopovat a za chvíli do ní nasedl.
„No vida. Až budu mít uniformu, tak budu taky stopovat,“ řekl si a vyběhl schody. Pak stanul před vrátnicí, v níž seděli dva strážní. Oba byli začteni do novin a zároveň hrálo nahlas rádio.
„Dobrý den,“ pronesl hlasitě.
„Dobrý,“ zahuhlal jeden ze strážných a koutkem oka přes noviny na něho pohlédl.
„Já tady nastupuju,“ řekl jim.
Oba odložili noviny a přitrouble se na něho zadívali.
„Hm. Vědí vo vás?“ zeptal se jeden ze strážných.
„Ano. Vedoucí pan Franěk ví, že dnes přijdu.“
„Já zavolám nahoru.“
Strážný zvedl telefon a vyťukal na klávesnici několik čísel. Chvíli držel sluchátko v ruce, ale pak jej rezignovaně položil.
„Nějak to nezvedaj. Trefíte nahoru?“ zeptal se.
„Ano, už jsem tam byl.“
Oba se zase začetli do novin a on jako by pro ně přestal existovat. Zahnul tedy do chodby za vrátnicí a došel před větší schodiště. Po jeho vyjití se ocitl před velkými dveřmi, na kterých byl černý nápis: DODÁVACÍ POŠTA a před ním bylo dopsané slůvko NE. Pousmál se a stiskl zvonek vedle dveří. Nikdo se však v mluvítku neozval. Zazvonil tedy znovu, ale opět nic. Chtěl zazvonit potřetí, když se náhle vedle něho objevil pošťák, který vytáhl s kapsy klíč. Jeho konec vsunul mezi zavřené dveře a po chvilce šťourání se ozvalo cvaknutí.
„Takhle se tady votevíraj dveře,“ řekl mu.
„Já tu jsem novej,“ sdělil mu.
Po otevření dveří se před ním objevila dlouhá chodba. Na jejím konci byl vchod do haly a k jeho sluchu okamžitě dolehla směsice hlasitého hluku, ve kterém bylo slyšet výkřiky i nadávky. Poněkud se zarazil a váhavým krokem se přibližoval k otevřeným dveřím kanceláře. Ještě dříve, než k nim stačil dojít, vběhl do nich z haly vyběhnuvší rozčílený pošťák, který držel v ruce vlající dlouhou sjetinu papíru.
„Jak jste mi mohli natypovat dvěstě balíků!!“ zaslechl poté, a když nakoukl do kanceláře, uviděl onoho pošťáka, jak mává sjetinou. Přitom dělal skoro pohyby jako nějaká gymnastka při cvičení se stuhou, což mu přišlo komické. Když se ten dotyčný vykřičel a zmizel se stále za sebou vlající sjetinou, tak konečně vkročil do kanceláře.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ zeptal se ho ostře muž sedící za stolem, který byl z velké části zahalen cigaretovým dýmem.
„Já zde dneska nastupuju,“ odpověděl.
„Aha. Tak vás vítám,“ ozvalo se z již menšího obláčku kouře.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI.