Když hudba byla kočka

a hladově bušila ocasem

do okna, kam vzlétla

když v nízké šedé trávě

divoké karafiáty

jak stopy krve

byly příslibem

že jednou láska mě pohrne

jak rozpouštěný sníh

a znatelně mě bude

zraňovat

když děda z té polské strany

někdy zamyšlen, hladil si knír

vyklepával dýmku, a pak

hleděl přes špičku kostela

někam k mořím, které už neviděl

ale já je slyšela, velkého mocného

mořského hada, který mě ovine

děda si tiše notoval, že „ještě Polska

niezgynula“

když teta, ta krasavice

flirtovala na terase

ve vyšívaných kalhotkách

a žhavý ruměnec

jak odliv příliv

zdobil ji tvář

tenkrát jsem zprudka dýchala

a věděla jsem, že jsem krásná

jen vzlétnout jako kočka

a bušit do oken

a vonět jako karafiát

a krev si v sobě hrnout, vinout

že krásné je život si probolet

a nechat všechny něžné žilky

svou kůží divě tepat

když však za oknem

šedivé ruce deště

pleskaly o tváře, stařecké galoše

smradlavá fajfka, čas zemřel na úbytě

když prašivý pes na rohožce

honil si blechy z kožichu

a rozdíral si rány

ty nové i ty zhojené

když matka trucovala a otec

v noci po večírku si hřměl

kam ti to sahal ten krasavec?

i ta rajda zezdola je ctnostná více

než moje žena, a matka kníkala

že je jen služebná

byla jsem náhle škaredá

a pověrčivá schlíplá kočka

co není barevná, a lítat neumí

duha se proměnila v hada

který se z nebe natahuje

aby se lačně napil krve

za nic na světě

bych nepohlédla

do zrcadla