Myslím, že tyhle vzpomínky

nikomu nedokáži vysvětlit.

Jak jsme se v galoších brodili

ve sněhu po kotníky, po kolena

večerní kolonií, a světla z oken

nízkých finských baráčků

svítily nám jako zimní motýli

na tom karvinském nebi.

Už nikdy potom sníh tolik

nejiskřil a nekřupal.

Já, tolik mladičká průvodčí

v šichťáckém autobuse

zachumlaná do příliš velkého

erárního kabátu, v pět hodin ráno,

na prázdné jízdenky jsem psala

mé první básně, tolik vášnivé

že nikdo té síle a vášni nevěřil

a v šest hodin ráno v kantýně

na dole, obrovská teplá ratejna

galantní hrubí utahaní horníci

po noční směně, s nádherným

černým zdobením u mírných očí

tím jejich znamením, a mým

poutem lásky  k té drsné chvíli.

Ty oči indiánské se mhouřily

v páře kávy horké jako peklo

když jeden druhého okřikovali

„tož kurva, jak to m´uvíš před děvušku

buď kurva trochu slušný,“ a pak

se pýřili, ti chlapi jak hora, jako býci.

A cikánské otřískané putyky

na ostravských předměstích

kde jsem si sahala životu na dřeň

já, vášnivá upatlaná čistá panna.

A omšelá noblesní kavárna Elektra

s vydřeným růžovým semišem,

kde srdce jsem nechala u jednoho

nablýskaného doktorského snoba

hajzlíka rozmazleného, elegantně

nabubřele nudného. On v úhledném

oblečku, já v notně oblýskaném

krátkém kabátku po mladší sestře.

Tenkrát ještě nebyl second hand

pro nás černé, harlemské, chudé.

On vévoda, já havířská černá vnučka

zrozená v karvinském ghettu

tak živá a vášnivá, žhavě modlící se

o lásku, která nepřišla. Nu, spral to ďas. 

A ten sníh tolik křupal a jiskřil

pod mýma mladýma nohama.

Copak tohle mohu někomu vykládat? 

Jen jednou jsem to zkusila, a léta

pak to ve společnosti jako žert podával

ten, co prý mě miloval. Další ťulpas

mého harlemského života.

Další, co pro něj jsem byla příliš

černá, příliš chudá, příliš živá, příliš svatá