Myslím, že tyhle vzpomínky nikomu nedokáži vysvětlit. Jak jsme se v galoších brodili ve sněhu po kotníky, po kolena večerní kolonií, a světla z oken nízkých finských baráčků svítily nám jako zimní motýli na tom karvinském nebi. Už nikdy potom sníh tolik nejiskřil a nekřupal.
Já, tolik mladičká průvodčí
v šichťáckém autobuse zachumlaná do příliš velkého erárního kabátu, v pět hodin ráno, na prázdné jízdenky jsem psala mé první básně, tolik vášnivé že nikdo té síle a vášni nevěřil
a v šest hodin ráno v kantýně
na dole, obrovská teplá ratejna galantní hrubí utahaní horníci po noční směně, s nádherným černým zdobením u mírných očí tím jejich znamením, a mým poutem lásky k té drsné chvíli. Ty oči indiánské se mhouřily v páře kávy horké jako peklo když jeden druhého okřikovali „tož kurva, jak to m´uvíš před děvušku buď kurva trochu slušný,“ a pak se pýřili, ti chlapi jak hora, jako býci.
A cikánské otřískané putyky
na ostravských předměstích kde jsem si sahala životu na dřeň já, vášnivá upatlaná čistá panna. A omšelá noblesní kavárna Elektra s vydřeným růžovým semišem, kde srdce jsem nechala u jednoho nablýskaného doktorského snoba hajzlíka rozmazleného, elegantně nabubřele nudného. On v úhledném oblečku, já v notně oblýskaném krátkém kabátku po mladší sestře. Tenkrát ještě nebyl second hand pro nás černé, harlemské, chudé. On vévoda, já havířská černá vnučka zrozená v karvinském ghettu tak živá a vášnivá, žhavě modlící se o lásku, která nepřišla. Nu, spral to ďas. A ten sníh tolik křupal a jiskřil pod mýma mladýma nohama. Copak tohle mohu někomu vykládat?
Jen jednou jsem to zkusila, a léta
pak to ve společnosti jako žert podával ten, co prý mě miloval. Další ťulpas mého harlemského života. Další, co pro něj jsem byla příliš černá, příliš chudá, příliš živá, příliš svatá |