Až když jsi umřel

ležela jsem

jako tolik nocí předtím

vedle svého druhého muže

v noci tak teple sálal

kamínka na noční provoz

a já, oči vytřeštěné

do trámů nad hlavou

vrzaly v lebce, to jak jsem dlouho

už neplakala, byly zaschlé

jak zarezlý rumpál u studně

tenkrát jsem nerosila

ručníky k výbavě

slzami jako řeka, vodopád

a skála, co rozdrobí se

na drobné krůpěje

můj druhý muž

tak nevinný, byl mírný

laskavý, už trochu nudně

prospal mé oči

které rostly

a vlepovaly se

do malby omítky

do žalů skoro antických

do vášnivosti ve zlobě

teprve tenkrát

po smrti

jsem viděla

obličej dravce a úzká ústa

teprve tenkrát

jsem se chvěla

pod fanatickým pohledem

blázna a spasitele, tenkrát jsem

viděla, jak jsi byl krásný

a přes veškerou krutost

vznešený, jestřáb

co neptá se

své oběti

na to co cítí

každou noc po tvé smrti

jsem plaše

přizpůsobovala svůj krok

tvým krokům

zatímco ten druhý

rozměkle vedle mě

spal a teple hřál