Báseň bez konce

Nebe bylo tenmé
a slunce za obzor skrylo se,
tehdy muž bez tváře přišel ke mě,
jeho plášť pohltil i svit měsíce.

Že prý mám jít s ním ven,
já třásla se jak osika,
pod jeho kroky černala zem,
já cítila,jak se mě tma dotýká.

Já chtěla zůstat doma,
držet se třeba stolu,
však nějaká zvláštní síla,
mě táhla za ním dolů.

Já říkala si: Zůstaň stát!
však šla jsem stále za ním,
najednou se zjevil jeho hrad,
lebky,žebra,ruky pahýl.

V dálce nad hradem temným,
viděla jsem světlo plát,
světlem něžným,světlím,jemným,
snad všemi barvami hrát.

Světlo ve mě zasvitlo se
a já zas mohla kam chci jít,
temno ve mě zaleklo se
mě nechalo v klidu žít.

Já rychle prchla zpátky domů,
u bitvy světa nemusím být,
v dálce zní burácení hromů,
však já můžu v klidu žít.

Otevřu oči,já ležím doma,
to byl vážně děsný sen,
Přemýšlím jak vzít z práce roha,
začíná další těžký den.

Najednou nebe ztemělo,
slunce za mraky skrylo se,
Kostnatá a studená ruka mi sáhla na rameno,
mě u kafe ranila mrtvice.

Vidím se jak na stole ležím,
kafe teče po stole,
jako duch za bílou postavou běžím,
do cesty se mi postavil temný kostlivec v kápi co pohltí světlo i měsíce nějaká temná síla mě za ním vedla k jeho temnému hradu.

Já chci zůstat doma,
držet se třeba skříně,
nechci za kostlivcem jít,
do té umrlčí síně.

Jako se had kousne do ocasu,
tak se dějiny opakují,
a tak strávíme mnoho času,
tím jak se o nás síly přetahují.