Můj muž Vojtěch mě miluje.

Jsem vzdělaná, jemná,

báseň do památníčků

domáckých žen.

Když přijde Mína, Viktorie, Luisa,

můj muž příliš často zajíždí rukou

do plavé bradky. Ptám se ho:

Vojtěše, kolikpak děvčat teď líbáš?

A on, protože si mě váží, po pravdě

odpoví: Emílii, Johannu, Mínu, Viktorii

někdy Gabrielu, Luisu

a já se znovu ptám: Vojtěše

co uděláš, přistihneš-li

taky ženu svou

při horkém oučinku

a on se zasměje

a copak za rozkoše

žena moje ctnostná

by  z těch oučinků

vlastně vůbec měla?

A já si jen tak odfrknu

jak klisna

když mezi ohradami

běhám dokola, dokola

dokola, ach bože

pořád dokola...