Ukryl jsem se před uherským rokem na samotu v lese, něco jako Švehlův lán. A proč? K vůli ženskému dráždivému elementu! Už tenkrát v mládí to bylo děsivé. Samé námluvy, tokání, přesvědčování, pusinkování, svatební hostiny, rozvodové kary, elementární alimenty. Unikl jsem jako vysokohorák pěškováním a lezením po kopcích. Kdeže unikl, i tam se vyskytovaly opuštěné, zhrzené s haprujícími biologickými hodinami, které vykazovaly stav destrukce. Až genitální, opravuji geniální nápad mne vysvobodil z jařma silnějšího ženského popředí. Ukryl jsem se na severním svahu historických rodových pozemků.

Totiž koupil jsem trendy elektrický bezdrátový zvonek. Že prý funguje do jedno sto šedesáti tří loktů. Až v návodu jsem zjistil, kolik obnáší čínský loket. Představa, že by mi správnou délku objasňovala nějaká šikovná šikmooká dcera Chána mne srovnala. To by stačilo, řekl jsem si, délka vyhovuje. Jenže celý rok lítám okolo baráku v přilehlém lese, co je nad ním. Ztracen v polopustině. Vy měšští nemáte tuchy, jak je mezi borovicemi krásně i když prší! A co teprve, když žhne bůh Ra (blbě se to vyslovuje, ale nešť) a ptáčci zpívají. Asociace, co bych dělal v Bejingu v přeplněném placeném městském borovicovém háji s dcerou Chána, mne vyděsila.

Zjistil jsem, že „čajna“ zvonek je na nic, zvoní v domě a já páši robotu venku. Přijede pošta, já „jako nikde“, pantáta poštmistr hodí papírek do kastlíku (né schránky- to by se pletlo s datovkou) a já musím z kopce dolů do vsi, do města, pokračovat do velký budovy, do (). Kde se lidi tlačí, mračí a vůbec chaoticky šílí a co nejhoršího? Cintají bacile přes pentle do dave.

Tak jsem objednal u váženého kovolitce pana Šedy zvon. Opravdový litý zvon ze zvonoviny. Ladné baculaté tělo má po obvodu otisk pískové formy a krásný leštěný dolní rantl. A srdíčko! Málokdo z nás má tak bytelné. A ouško na zavěšení, ale jaké krásné. Ten tón ladění neumím popsat slovy, taková je to krása. Ta jasnost a potom i zklidňující oscilace s dozvukem. „Á“ á,á,a. Slyším jej i z nejzazšího místa lesíka i zahrady. Kdybych mohl, doběhnu dolů ke schránce a převezmu korespondenci. Ale copak přijde takový případ? Když můj drahý zvon o úder nezavadí? Nelze! Sabotéři krásna Svět obklopili. Samé emaily datovky, sítě a depeše. Podražil poštmistr i známečky dopisní nade všechny meze.

Když už, tak přijede žluté auto s obrázkem trumpetky a zatroubí na auto houkačku! Na hrčák. Na hnusný hrčák! Na můj milostivý zvon s táhlem ve zvoničce prděj! Chvílemi jezdil i takový oplešatělý chlap, válečný vysloužilec. Kdeže harmonie. Má dáti- dal, jenom „nate“- „podepište“ a pryč. Hotová sekyrárna. Žádná poetika. Harmonie lidských duší prostě chcípla.

Až včera. Šum lesního poledne přehlušilo božské antreé „Á“ á,á,a.

Hlas zvonu. Jak já utíkal natěšeně zahradou dolů od kompostiště (asi podle vzoru hnojiště). U brány auto, červené. U zvoničky mladistvá delegace navoněná „levandulovým letním vánkem“ za dvě stě padesát Ká-čé. Lekl jsem se, vlastní krve bych se nedořezal. Já nevím jak bych to dál precizoval, když máme samé mí-tů a dží-dý-pí-ár (není to náhodou také úchylné)? Prostě svůdné, líbezné, usměvavé. Ženy! „Kde máte žluté autíčko s trumpetkou?“, zašprýmoval jsem.

„Tohle doručení není poštovní, je důležitější, vážné a soukromé! V zájmu veřejného blaha!“ Docela bez obalu mi nabídly býti PREZIDENT !!!

Chápete to? V dnešní době? Zaskočilo mi v hrdle. V takové situaci by kde-kdo lapal po dechu. A rád. Napadlo mne, zda jsem se nepřeslechl. Přeci jen byly, matně známé ženy ze vsi pod North (buďme světoví) kopcem o dvě hlavy menší a tudíž se pohybovaly v jiné kyslíkové hladině. Ale nepřeslechl! Ta odvážnější rozvinula tuhý pergamen s tím, že vše je legální nabídkou. I s voskovou pečetí. Třásničky se níže blimbouraly.

Cítil jsem se zahanbeně, neboť mé sice nové ale přeci jen pouze polyesterové montérky, nebyly důstojné tomuto okamžiku. A ještě ke všemu se mi zahltily oči dojetím. Důvěrou ve mne! Stejně jsem neměl po ruce brýle, jen jsem viděl v polovině pergamenu obřími verzálkami:

P R E Z I D E N T

Té odvážnější paní jsem řekl, že nabídku v klidu na pergole prostuduji a může si napříště dojít pro odpověď. Považoval jsem to za důstojné s tím, že připravím alespoň drobné pohoštění pro následně příchozí okrojovanou deputaci. Přiznám se jako chlap. Obnovil se a rezonoval, a to pouze lehce, ve mně úchyl. Tu mladší a lépe slovansky stavěnou bych mohl pojmou jako hlásnou mluvčí. Výrazově totiž přesahovala původní asociaci možné dcery Chána. Tisku, a to ani velkého, mi netřeba.

Umíte si to vůbec představit? Já a prezident?! Ta důvěra v mé síly. Vlastně je to od nich chvályhodné. Určitě! Zajisté si ověřili, nikdy jsem nikdá nebyl v žádné šalebné partaji, nikomu neškodím a nechlastám. I odpadky řádně třídím! Nic většího jsem neukradl, nezdefraudoval a ani nikoho nezmlátil. A mohl jsem! To ano. Asi jsem i měl! A také mám rád zvířátka, což značně vylepšuje můj profil bývalého rockera a horolezce! Všechny zvířátka mám rád, i jestřábici, co mi bere semhle-támhle slepičky. Divočina v lese je boj, co vy o tom paneláčníci víte. Jde tu o život! A sázím mladé semenáčky abyste věděli. Když už to s ženskýma moc nejde. Co mi také jiného zbývá na samotě v lese a dokonce na kopci s epochálními výhledy. Tedy když dojdu ještě o dvě stě metrů dál na hřeben lesa, do mé kolosální observatoře. Pardon, mám pidi hvězdárničku a celou oblohu a přilehlý kraj naservírovaný ke kochání leštěnou čočkou. Řekněte, co více může obsáhnout vysloužilý potulný lovec zážitků? No co?

Na tom pergamenu jsem si v podvečer při kávičce přečetl tuto depeši:

„Vesnická komunita občanů a přilehlých enkláv a pod-enkláv, zastoupené výborem dobrovolných spolkových hasičů, všemi hlasy vás žádá a dokonce prosí o přijetí počestného ouřadu

P R E Z I D E N T    V E S M Í R U

když tedy bydlíte na tom lesním kopci a máte nejlepší výhled do okolí. Jako první jistě uvidíte jakýkoli světový průser se blížící, jež zacílíte astro-kukrem a Vaším parádním zvonem nám vyhlásíte poplach!!!

A my, my jako podruzi, rádi všechno uhasíme! A budete slavný i my slavní!

- - -

Dlouho jsem u vychladlého hrnečku rozjímal o obecném blahu. Ta tíha mi podlomila kolena. Je to pro mne smutné ale musím si přiznat, že funkce prezidenta by nebyla v nejlepších rukou. Vím o člověku, který je vhodnější, užitečnější a vůbec. Vím, že ví daleko dříve kde se co šoustne, kde už kypí kaldery a bublají průsery a kde bude brzy hořet s nutností hasit.

Prezidentem podle mne musí být Mařenka, majitelka a výčepní v sousední vsi z jižního směru. Z dolní hospody „U zlomený lžíce“. Zrovinka jí, každej všechno vykecá jako první! Ta když se nadechne a naplní hruď, toť úder hamru!

M A Ř E N K A    F O R PREZIDENT VESMÍRU!!!

Vždyť bych si tu slávu ani nezasloužil.