Nevím, proč jsem si zrovna během úprku uličkami Caracassu vzpomněl na Kate. Možná něco v očích Enid, táhnoucí mě spletí oprýskaných zdí, zídek dvorků, uliček bez tvaru a stylu, možná něco v těch očích, v té naléhavosti, v té barvě, něco z toho mi připomnělo Kate. Kate, která není mojí ženou a není ani ženou nikoho jiného. Kate, která ale je víc mojí ženou než ženou osamělou.
Pamatuju si, když jsem ji prvně uviděl. Její auto stálo na 32. ulici, stálo u kraje a odmítalo jet. Pršelo. Běžně nestavím u žen v nouzi, především proto, že nejsem ten typ, co si ví se vším rady. A ženy nepotřebují muže, který spolu s nimi uvízne v horách, rozběsněného psa ještě více rozběsní nebo lehce porouchané auto rozbije úplně. Přesně to jsem ovšem já. Zastavil jsem u okraje ulice, moje auto těsně za jejím, motor před usnutím lehce povzdechl, jako by tušil, že odteď se o mou přízeň bude muset dělit s někým dalším.
„Dobrý den, můžu pomoct?“
Zvedla hlavu schovanou pod kapotou, vlasy promáčené jarním deštíkem, hořce ale ne negativně se usmála.
„Ráda. Vy tomu rozumíte, já totiž vůbec ne.“
„Já taky moc ne“, přiznal jsem a její oči se rozšířily v mírném překvapení.
„Ani běžně nestavím u okraje ulice u neznámých žen, abyste nemyslela. Jen mě něco, asi prozřetelnost, přimělo zastavit a pokusit se, jednou ze sta pokusů by to mohlo vyjít, že ano, a já bych pomohl osobě v nouzi a přemohl bych na chvilku ten pocit, že jsem neschopný“, usmál jsem se taky hořce a taky bez negativního podtónu.
Usmála se znovu, více mile než jinak a řekla, ať na to s ní kouknu. O deset let později si na tuhle chvíli naprosto nepatřičně vzpomenu několik vteřin poté, co kolem mojí hlavy prosviští kulka z revolveru v dalekém Caracassu.
Proběhli jsme třemi uličkami, ne tak úzkými jako neulička smrti, která ukrývala strkající se číšníky z hotelu Ambassador, když Enid vběhla dřevěnými dveřmi do domu nalevo. Sedm schůdků nahoru, plošinka, sedm schodů dolů a vyběhli jsme na ulici. Byla to ulice boční ale ne malá, stromy po obou stranách zakrývaly pohled na domy naproti. Přešli jsme ulici, já v jedné ruce kufr více sportovního než klasického ražení. Uvnitř kufru důležité dokumenty. Uvnitř Franka Downera neklid a spěch a touha být už doma u svých blízkých. Nebe se zakabonilo, mrak, který se rozvalil nad námi, dělal strašidelné obličeje, ústa tvořená světlejšími mráčky se křivila k jedné straně. Udělal jsem na něj stejný obličej, proč ne.
Přešli jsme ulici, na druhé straně malá ulička, na jejím ústí malý fiátek tyrkysové barvy. Klíč, který se vynořil Enid z kapsy, vklouzl do zámku ve dveřích, my vklouzli do fiátku, Enid vycouvala podle mě až příliš rychle úzkou uličkou, na široký bulvár osvětlený úzkým paprskem světla, který vítězoslavně pronikl rozestýlanou peřinou kupících se mračen. Enid volantem otočila jako profesionál, čumák auta se nastavil po směru pruhu, ve kterém jsme se ocitli a vyjeli jsme. |
