Prolog

Tak ty si teda myslíš, že víš, kdy to skončí? To si jen myslíš...

Ještě čaj na cestu

Zas už jsem v práci poslední, všimnul si Jindřich. Všude byla tma, jen v kuchyňce světlo, ale tam se svítí pořád. Tak asi ještě čaj, na cestu, napadlo ho. Hrnek stál tam, co vždycky. Jen svou lžičku ne a ne najít. Jiný by ten zašlý kus hliníku dávno vyhodil, ale Jindřich měl rád její letitou patinu.

Odněkud k němu dolehl udýchaný hlas: „...nové byty, ve kterých bude mít každý svůj pokoj...“ Jak starej Drvota, předseda, ten toho taky uměl naslibovat, zavzpomínal Jindřich.

„I pro rodiny s více dětmi?“ vyzvídal druhý hlas.

Naslibovat a stihnout, na co by jinému nestačily dva životy. Leda tak na papíře, ušklíbl se Jindřich, ale zároveň se zaradoval, že tu přece jen ještě nezůstal sám.

„I pro seniory nebo osamělé,“ ujišťoval udýchaný hlas.

Vzdychá, jako když Drvota... vysedává, pomyslel si Jindřich. Hlasy přicházely z protějších dveří. Jindřich vzal za kliku, ale byly zamčené.

„Tu, tu, tůů! Časové znamení právě ohlásilo...“ ozvalo se zpoza nich školeným hlasem.

Na vrátnici zahoukala siréna.

„Pojď už taky domů, ať můžu zamknout,“ pobízel Jindřicha dobrácký hlas nočního vrátného.

„Pane Blažek, vy ještě... sloužíte?“ znejistěl Jindřich, na co se vlastně ptá. Slušný člověk se přece nemá ptát na to, na co zná odpověď. Prvně se tu potkali nejmíň před dvaceti lety. Jindřich jako mladý kluk, vrátný jako čerstvý penzista. Novému zaměstnanci přirozeně tykal. A tak už to zůstalo navždy. Je to možné? Starý Blažek je tu stále a dokonce pořád pracuje. Jindřich se ohlédl za drobným stínem, ale neprohlédnutelná tma už nabízela jen zvuk šouravých kroků.

Na dvorku před vrátnicí se Jindřich sehnul, aby odemkl kolo. Jaké to tehdy bývaly tahanice, zavzpomínal. Dvacet plus... šestnáct?, počítal v duchu léta. To už je fakt tak dlouho? Doby, kdy mu kdekdo diktoval, kde kolo smí nebo nesmí nechat stát. A najednou jich tu parkuje, rozhlédl se radostně kolem – jeho bylo jediné. Holt večer, pátek, třináctého...

„Odnes už si radši i ten zámek,“ zaslechl z dálky radu vrátného.

„Zas nějaká kontrola?“ prohodil Jindřich v žertu.

„Copak ty to nevíš?“ zeptal se udiveně vrátný.

„To mi teda asi zas něco uniklo,“ mávnul rukou Jindřich. „Pořád jen dělám a na nějaké klevety nemám čas.“

Vrátný se ztratil už i z doslechu. Zato před bránou rokovala spousta hlasů. Copak takhle večer ještě jede nějaký autobus?

„Neměl bys tam rovnou nechat i to kolo?“ uchechechtl se někdo na Jindřichův účet.

A na čem bych asi zítra přijel, pomyslel si Jindřich, ale nahlas neřekl nic.

Lidé před bránou si ho nevšímali. Bavili se s nějakým chlapem v obleku. Takový fouňa, skoro jako bývalý řiditel, ta kravata... ale něco tu pořád nesedělo. Jako když máte věci dlouho na očích a denně kolem nich chodíte. Přesně už víte, kde co je a najednou vám je někdo začne přemisťovat. Pořád je sice máte na očích, ale už jistě nevíte, kde, co, takže už nikdy nic nenajdete.

„Pojď, už jsi poslední,“ volal jeden z té skupinky směrem k Jindřichovi. Díval se ale někam za něj.

Jindřich se ohlédl. Čekal vrátného, ale nikoho neviděl. Vtom všechno zhaslo. To ho překvapilo. Na noc přece vždycky zůstává světlo aspoň na schodištích a v kuchyňce. Co ten čaj, vzpomněl si. Vypnul vůbec vařič?! Rádio přece taky někdo nechal puštěné. O čem to tam vlastně mluvili? Samostatný pokoj pro každého? I pro rodinu se třemi dětmi? Jindřich se zamyslel, zná-li nějakou rodinu se třemi dětmi.

Lidé před bránou mezi tím sundali helmy a začali si podávat ruce. Hlavně s tím v obleku. Najednou tam s nimi byl i vrátný Blažek. V parádní uniformě; jako první mu podával ruku právě ten s kravatou a děkoval mu, že vydržel až do konce. Do jakého konce? Copak v hale není noční směna? Vrátný mu podal klíče. Už prý je nebude potřebovat. Jak to, že ne? Kdo zkontroluje, že jsou zavřená okna a vypnutý vařič? Nebo vrátného teď potřebují jinde? A jsou vůbec opravdu všichni venku? Nezůstal tam ještě někdo? Třeba na záchodě... Co starej Drvota? Ten se přece takhle dostal až do úsloví. Celé hodiny tam dokázal prosedět; měl vlastně takovou odloučenou samostatnou kancelář. Občas se někdo odvážil připlížit a zabouchat pěstí na plechovou stěnu záchodové kóje. Znělo to jako hřmění... Hřmění, uvědomil si Jindřich. Že by bouřka? Ještě aby mu tak zmoklo kolo. Zase čistit řetěz...

Řetěz událostí v Jindřichově hlavě se roztočil: Samostatná kancelář. Samostatný pokoj pro každého? I pro rodinu se třemi dětmi? Počítají se i ty, které se už dávno odstěhovaly? A co senioři a osamělí? Ještě čaj na cestu? Bouřka? Proti zdi se rozjel buldozer.