HARMONICKÉ MANŽELSTVÍ

    Vždycky, když přijdu z hospody domů (bývá to tak k jedné hodině po půlnoci), vzbudím ženu a vyprávím jí, o čem jsme si u piva povídali. A ona říká: „Ó, takoví moudří lidé s tebou sedí u jednoho stolu! Doufám, že i tvé příspěvky do diskuse jsou na dostatečné úrovni. Nerada bych se dozvěděla, že jsi někde působil trapně. Dobře poslouchej, co říkají ostatní, ať neztratíš nit hovoru.“
    „Samozřejmě,“ odpovídám, „jsem přece pamětliv tvých slov.“
    „A co ženy,“ zeptá se také někdy, „sedávají tam někdy s vámi nějaké? Hlavně k nim buď milý, ať tě mají za příjemného společníka. Musíš být trochu vtipný, ale ne za každou cenu.“     
    Ještě než usneme přivoní, jakým pitím jsem si zavdal.
    „Slivovička!“ pochválí mou volbu, „Skvělý výběr, a co pivo, bylo dostatečně kvalitní?“     
    Často také komentuje, o čem jí vyprávím. Například k problému, kolik krychlových čtvrtmetrů se vejde do jednoho krychlového metru zvolala: „Toť přece hračka! Počet stoupá s třetí mocninou, do běžného metru jsou čtvrtmetry čtyři, v krychli je to tedy čtyřiašedesát. Tvůj přítel, který tvrdí, že se to vůbec nedá spočítat, se mýlí.“
    Dlouho ji však nezdržuji, musí se vyspat. Časně vstává; má dobře placenou, leč náročnou práci. Připraví mi svačinu – dobře ví, že k snídani bych se nevzbudil. Někdy při tom najde čas ještě si zažertovat. Třeba nakrájí chléb s máslem na kostičky a na tácku z nich složí srdíčko. Je to roztomilé. Sama snídá cestou do práce, doufám, že dostatečně vydatně.
    V polední přestávce přispěchá udělat mi něco k obědu. Přípravu má hotovu již od rána nebo od minulého večera, aby vše snáze stihla. Obdivuji, jak dokonale si umí vše zorganizovat. Již několikrát jsem říkal, že bych se mohl najíst až po jejím návratu z práce, takto získaný čas by mohla věnovat činnosti ve svém malém soukromém podnikání, ale nedá si říct. „Něco teplého do žaludku musíš dostat po poledni,“ říkává s šibalským úsměvem.
    Také vím, jak o mně mluví se svými přítelkyněmi. Ony své muže také chválí, ale mne té mojí přímo závidí. Prý hlavně proto, jak si s ní hezky povídám. S radostí si uvědomuji, že je na mne hrdá, jistěže právem, a v tom smyslu o mně i hovoří.
    Ani mne by nikdy nenapadlo nějak nevlídně se o ní vyjádřit. Vždyť by ji to mohlo mrzet!     
    Takto spolu vycházíme ve všech směrech, vzájemně se doplňujeme, a proto je náš vztah tak výtečný. Vzpomínám si, že v nějaké slabé chvilce řekla, jak je šťastná, že se tak dobře vdala. To je mi největší odměnou za vše, co ve mně má, co pro ni znamenám.