LiTerra

Seznam nových děl Sbírky Autoři Nej

Dílo #66844
Autor:	egil
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Poezie/Volné verše
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	19.09.2012 11:31
Počet návštěv:	1954
Počet názorů:	13
Hodnocení:	9 8 1
Patří do archívu:	<Soukromý> Danny: Dannyho výběreček, <Veřejný> ZLATÝ FOND

Prolog

VII-VIII/2012

cyklus SKÁKACÍ PANÁK

SKÁKACÍ PANÁK

Píšu ti z pevninské šíje mezi mělkým a hlubokým spánkem. Abych dál spal. Snědl jsem plastové pilule kláves, proto vzkaz naškrábu perem. Aspoň si vzpomeneš, jak nakřivo dokážou hřadovat písmena, když se jim nedaří ustlat si v peří. Zapomnění. To proto tě obešlu, přečtu a zaspím. Ale dost toho hraní – a k věci…

Ne, žádné věci. Vždycky šlo o něco víc nebo míň. Šlo o proces. Stavěný na samých nepřímých důkazech. Znám tě jen z doslechu, z doteku, když skoro chytám tvou vůni (ta nakonec bezpečně uniká) a nemůžu surově popadnout dech. Abych jím umlátil myšlení, celou svou spojitost. Často mám pocit, že jsi jen zplozenec mého či vlastního vědomí. A že mi to vědomí stačí. K úžasu, účasti. Šrafuji kousíčky dějů, sám stínován bílými čarami. Co napsat k procesu? Stezka se z minula

vinula skalnatou krajinou. Mohutněla bočními přítoky. Po čase získala vydatnost cesty. Ve městě ji zlynčovali, vyváleli v asfaltu. Kdekdo se účastnil, málokdo dosvědčí.
Co je to za hru: na osm polí a na jeden kamínek.
Co je to za zvláštní hru.

Skákací panák

Zabitý

Křídou. Klidně i úlomkem cihly.
- zřetelné obkresy
postavy zabité rovně a naznak.

Děti. Klidně i několik.
Skáčou jak občasný puls
přes žebra divného čárovce.

Vržený na chodník – jsem
za nocí, po ránu
mršinou nečtené básně,

pak chvíle vzkříšení.
Raz-dva-tři…. Na osm
vytěká z hlavy i z kloboučku –
dítě či význam.

Na devět neznám.
Nějaký skvrnitý stín
kmitne na hranici vědomí
: jakoby neznámý, mělký i hluboký,
příměr.

Panák u psycholožky

Kříženec bez kříže,
míšenec člověka s členovcem.
Sám, socha bez hmoty. Tak už mě polituj!
Spláchni mne přívalem deště
jako to nedbalé
motýlí gesto.

Krutá, teď roznožíš; a já
ucítím podrážky tenisek
– špendlí mi k chodníku zápěstí!

Co když jsem spasitel, říkám jí.
Ona jen snožmo a přes hrudník
do kruhu načrtlé hlavy…

Otče náš,
ty jsi mě na chodník načmáral křídou.
Radši být čárový kód
na boku kostičky másla,
v rozkroku překrásné paní,
než tyhle kontury rozpité mžením.

Na stránce z asfaltu,
na zádech ležérně rozečten,
spoutaný Sisyfos…

Chřestil bych krovkami, anebo řetězy,
klidně i významy.
Co si však počít se strašnými příběhy
o raně křídovém dětství.

Prosba

Někdy jsem čáry; a mohl bych být
vitráží, žebříkem, lávkou
na pěkném abstraktním obrazu.

Jindy jsem proces a někdo mě skáče.

Rituál, pohyb a zároveň čáry…
To vše jsem já
- duální, a proto podobný světlu.
Děcko mě skáče a já mu rozsvítím tvář,
anebo osvítím… Výběr je na mně

nebo snad na Tobě, všemocná ruko?
z žebra mi odejmi křídu
a stvoř pro mě družku,
žádoucí, útlou a bílou…

Až začne svítit, já budu v povzdálí spínat.
A hned bude do skoku na tomhle světě!

Sen o létání

Snad jsem tě konečně pochopil
na způsob ročního období.
Nyní jsi zima. Bíle a závratně hemžíš.

Jako bych začal mít
dočasné, sněhové maso. Co s ním.

Zeptám se bystrých vran – Víte či nevíte…
ve vašich obrazech
povstala bdělá tma, nasáklá holčičí obavou

…dlouho jen upřeně z větývky měřím... Máme to v sobě –
v buňkách a v píšťalkách kostí. A potom střemhlav
po vzoru sestřiček ve zbrani…

Já, a píšťalky? Ještě tak notová osnova.
Anebo křížovka s tajenkou TÁNÍ.

Co dál… jen čekat. Po třetí hodině
překříží strom moje kontury stínem.
Bude to, nebude
jako bych svobodný létal.

Modlitba panáka

Den za dnem propotím
proužky své vězeňské košile. Den za dnem skáčou
po jejích obětních proužcích… Nicotné
zrození znamení raka,
znamení černého kříže. Magdaleno,
matko všech asfaltů
na cestách, kam nikdo nechodí, kam popel z holubů dopadá
s krutostí peříček po nočním náletu.
V zákoutích, kam si tak nanejvýš
chodívá odskočit
hlas zpoza zdi. Ale nikdo a nic už tam nezívá
vrátky do pracovních jiter.

Odpust, že nevidím
skákání přenosky nad singlem - tajemný smysl té písně.
Zatímco babičky štrikují dědečky, smířeně koukají,
jak ten čas letí a pelichá s krutostí peříček
po nočním náletu snů, který budí a obrací
města – – Nikdo a nic už teď v činžácích nebydlí.
Pokročil čas. Jiný pokrčil rameny.

Dej, ať má cesta je šťavnatá,
živá a nateklá srpnovým vedrem. Za rokem rok, celé dekády
ať po mně surově skáčou. Bolest je znamení,
že ještě k bolení cokoli zbývá. Nejsem dost slepý a pokorný
k blednutí na slepých cestách.
Zapomeň na mě – hříšného, protože doposud živého.
Zapomeň sněhem a tisícem podobných
vybraných způsobů.

Houslový panák

Vzešel jsem z javoru. Špalek byl libový
jako tvá srdeční tkáň... Jsem z kmene strunatců,
savec a symbiont. Chytneš mě pod krkem; já se ti zaklesnu pod bradu
- něžně i krutě. Jinak to neumím. Z rozkoše, z bolesti křičím a křičím.
Křik se prý nazývá hudba – na způsob vraždy či pokusu zabít
bezejmenné, bezpohlavní ticho;
mlčení zatuhlé do dřeva…

Teď! Už mi žíněmi
přejíždíš po krčních tepnách. Jsme jen my dva. A já tě saju…
Někdo tě nabudil – kdo? tam já nevidím –; z hlavy ti šplíchají
kladně i záporně
nabité šťávy... Chutnají po znělých významech.
Po barvách slepců.
Piju a piju. Z plna těla tě křičím…

Mozek – teď srostlice s rukou; já, moje tělo… a jednota.
Vzešel jsem ze dřeva, prudce se obracím do masa.
Na konci vydechnu neznělou bolest. Je tvá.

Ta bolest

Vodu ti koření rzí. A říkají: To je polévka,
jiný tu břečku chce nazývat čajem. Jedl bys krystaly
oken do podzimní zahrady. S vylhanou, vypsanou nadějí,
s křemennou drtí, že spolkneš vznešenost stromů…
Vložils mě do truhly. Do měkce vystlané rakve.
Nečtené noty na stojanu
jsou teď náš nekrolog…
Obloha ladí déšť do šedé tóniny. Jsem, tedy čekám
čekáním zvrácených stromů. Žíly mám napjaté k řezání.

…prořež ten vylhaný, studený sad.

Ložnicový panák

Sebestředný

Skáče mě sen.
Na zádech, napospas. Proč jste mi neřekli,
že vrhání stínu má takové následky.
Bdělý to nevnímám. Ve spánku dýchám – tam a zpět; tam
jako bych pronášel proviant.

Mrchožrout barev
si osobuje nárok na mé tělo.
Nakrmí stíny, a pak
spí na mém lůžku, sytí se z mističky mysli.
Má rozličnou tvář. Známou či úplně cizí. Samozván,
tvořitel, aranžér, herci i režisér...

Falešný…, věz, že ten nicotný dům
není a nebude tvůj. Je já.
Nestvořils, a proto nevládneš
vařečkami, kulisárnou, maskérnou či buňkami… Kdo tedy,
kdo. Tam já nevidím.

V kavárně

Čteš zrovna Freuda. Je nakažlivý
jak historky u ohně ve dvou a za tmy. Skáče nás společná řeč.
„Myslí to s námi sny dobře?“ ptám se a nečekám odezvu.
„Se mnou už ne...,“ říká tvůj pohled
významně
podtržený nahnědlými obloučky.

“Vyšetřovatel“

Všechny ty večery,
na které svítání nenašlo odpověď.
Spasené příběhy, kdy víš, kdo je vrah, ale příběh už uniká.
Svlékání nočního šacení, snového potu
pod ranní sprchou…

…v noci jsem zaslechla, že ten v mysli netvoří –
zmateně šetří a domýšlí
a sám občas něco či někoho zabije.

Traťový panák

Traťový panák deistický

Chvěji se, když po mě rachotí význam. Jsem dehet
a pražce na skalnatém hmatníku.
Nade mnou proudnice, struny či vodivá pletiva
listu. Vyber si. Směry a důvody…
Já volím nervovou síť. Mozky a mozečky
jsou pro mě města a vesnice. Stále jde o život,
o protlak ve vaší v mysli. Složité soubory informací
vychrlím na perón
jako na stavové řádky. Jste příkaz. Město by bez vašich výbojů
bylo jen systémem součástek
bez nutné šťávy. Je třeba myšlená krev.

Co vzkázal traťový panák v odpověď na mail; paměť ROM

Všechna ta děsivá
malebná zákoutí. A ty… proč mi z nich píšeš:
…někdy jdu o život, aby řeč výmluvně nestála. Dloužím si cestu
a čas si krátím
tabákem na dohled celnice. Park jeden déšť.
V mozku mi prýskají platany. Třeba mi zdřevění nohy a zapustím
kořen do železa mostu,
do krásné kostičky hozené nad řeku. Šedivý pes
bere si do tlamy rez a vrací ji podzimní obloze.

Všechen ten slastný a pomalý zmar. Dvousměrný pohyb
z nostalgie k zániku a zpět. Proč.
Z prostoru sdílené paměti
je třeba vyvlékat
ztracené soubory na zřetel. Uchovat systém.

Názory čtenářů

19.09.2012 11:33

patafyzik

tak to je nářez

19.09.2012 17:36

Danny

naprostá nádhera.

21.09.2012 07:29

midiman

Ano, tohle je originální, promyšlené a prostě ANO.
Opakovat dokolečka, že jsi jeden z mála fakt dobrejch autorů zde na Liteřře, je nošení dříví do lesa.

21.09.2012 20:53