Zbabělost  I.

když čekáš až osamíme
abys neřekl víc než že doma už napadlo sněhu

- myslíme oba na to, že i letos si cestu k hrobu
budeme muset vyšlapat sami

a hory budou blíž
tak blízko že jim na okamžik
nebude třeba rozumět

Zbabělost  II.

ne
nechci ti psát o bozích kteří jsou sami
- neznám je
ale za nocí k nerozeznání podobných té dnešní
mě hluboko v hrudi pálí strach
že právě neznalost té samoty
je hřích

také je možné
že některý z nich
je pánem mého smutku
a dokud ho nepoznám
nebudeme si patřit

ale ty
panuješ nad mými slovy a pohledem tak
že jiné nevidím a k jiným nepozvednu hlas
a přesto
ten strach jako by jediný nabízel odpověď

nechci ji znát