L A B U T Í M                   B  Ř   E    H
Andělské ruce či prsty věčnosti zatajilY
Závoj snad který hladí    jak černá řekA
Vlněním tají příběhy    a nezašeptá  niC
Epos já ale  u dna  zaslechla      o mužI
Celém z kamene   věřil  že je skálou jeN
Divoce zoufal   vřel   a toužil  cosi znáT
Rval květy   co   bíle   k   němu  mluvilY
Sňal bílou barvu  z  nich       a ztišil teP
Inkoustem noci tekla bolest jako vápnO
Smích vstřebal krev a pak děsem z hoR
Labutě zahnal      v     šedavé prázdnO
Až k vlnám moře běžel rychleji  než čaS
Ptal se těch vln   kam odnesly  jeho ciT
Sám však nevěděl    že  uvnitř    zůstaL
U        K        R        Y         T         Ý