Beru denně 11 druhů léků, předepsaných různými odbornými lékaři. Psychiatrem, internistou, urologem, očním. Výhodou většiny těch léků je, že je smí předepsat i obvodní doktorka. Irena. Jenže je s tím spojená jedna velká potíž: nedokážu sedět v čekárně plné lidí. A u Ireny je plno skoro pořád, jako u většiny obvoďáků.
      Zpočátku mi recepty na objednané léky nosila sestřička z Domácí péče, která mě chodí na základě lékařského rozhodnutí kontrolovat už několik let třikrát týdně a jmenuje se Lucka. Krásná Lucka. 21 let. Ta se však jednoho dne vzbouřila, že nebude suplovat pošťačku a že mi recepty může klidně přinést od doktorky pečovatelka, která to má v popisu práce. První pokus však nedopadl dobře. Pečovatelka se vrátila naštvaná, protože musela sedět v čekárně celou hodinu a milá paní MUDr za tu dobu do ordinace nepřišla. Irena si vůbec potrpí na pozdní příchody. Podruhé přišla pečovatelka naštvaná, protože na středisku (jak jsme tomuto zařízení říkali zamlada) se seznam požadovaných léků ztratil a tamější sestra na mě neměla telefonní spojení. Prý ho také ztratila. Pečovatelka si však tu v čekárně strávenou hodinu pokaždé vykázala jako poskytnutou péči a já za ni musel v obou případech zaplatit nehorázných 85 Kč. I když pobírám od státu Příspěvek na péči, nehodlám ho utrácet takto neefektivně. Od té doby si obstarávám recepty tříetapově. Nejdřív zavolám obvodní MUDr (tedy Ireně) do ordinace na mobil a nadiktuji jí jména a požadované množství léků. Za nějakou dobu zavolám znovu s dotazem, zda už jsou recepty napsány. Následuje přeprava receptů. Když jsou připravené, stačí zaklepat a sestra je vydá tomu, kdo si pro ně přijde. Sestřičce z Domácí péče, pečovatelce nebo v nouzi i mně, když už nemám, koho bych tam poslal – záleží na tom, jak moc urgentně ty léky potřebuji. Ale podařilo se mi eliminovat sezení v plné čekárně, kde bych mohl dostat panický záchvat nebo se tam nakazit nějakou smrtelnou chorobou.
      Nepříjemné je, když Irena telefon vůbec nebere. Většinou to znamená, že není z nějakého důvodu v ordinaci. Včera jsem tam marně zkoušel volat celé dopoledne. Nakonec Irena vypnula mobil, hlásilo mi to, že volané číslo je momentálně nedostupné. Po poledni ke mně přišla sestřička z Domácí péče. Svěřil jsem jí své problémy.
      „Doktorka Kopecká (tedy Irena) má od čtvrtka týdenní dovolenou, já na to zapomněla.“
      „Co budeme dělat?“ ptám se. Tohle už se totiž stalo víckrát.
      „Potřebujete ty léky nutně?“
      „Některé ano,“ povídám.
      „Tak si je probereme jeden po druhém a řeknete mi, kolik od každého ještě máte.“ rozhodla nekompromisně sestřička. Ukázalo se, že mám od všech požadovaných léků jenom poslední načaté balení, takže je opravdu potřebuji nutně. Na rozdíl od ostatních věcí mám totiž v lécích poměrně pořádek, takže jsem nemusel hledat vůbec nic.
      „Já ten váš seznam odnesu doktorce Vávrové, ať rozhodne sama.“ řekla sestřička a odešla. Takže Vávrová. Daniela místo Ireny. Já byl kdysi u Vávrové registrován, ale změnil jsem to. K Vávrové to mám dál a navíc má tak blbou čekárnu, že tam sedí proti sobě dvě řady lidí a koukají si navzájem do obličejů. Z takových čekáren mám panickou hrůzu, tam bych určitě nějaký záchvat dostal. U Ireny je čekárna lepší, tam se kouká aspoň do zdi, což je příjemnější než obličeje kašlajících a kýchajících pacientů.
      Oni si ti pacienti ve skutečnosti do obličejů většinou nekoukají, ale snaží se zabít čas nějak jinak. Třeba si tam docela klidně čtou. Tohle jsem zamlada občas dokázal taky. Teď už ne. Jsem z těch lidí příliš nervózní. Mám sociální fobii, což mi řekli psychiatři už někdy v roce 1989. Dokonce jsem kvůli tomu dostal i průkazku TP – tělesně postižený, nižší stupeň než ZTP, kterou mám teprve od letoška.

      Přelidněných čekáren jsem zažil už hodně a dlouho jsem hledal způsob, jak takové čekání zvládnout. Nejjednodušší se zdá být pokus dosáhnout přednostního ošetření. Ve dvou případech jsem toho "dosáhl" tak, že jsem v čekárně dostal panický záchvat a doktor mě vzal hned. Jedna doktorka, na kterou rád vzpomínám, mi dokonce na cestu zpátky zavolala sanitku.
      Průkazka ZTP v takovém případě neplatí, je to v jejích podmínkách uvedeno, a záleží jen na doktorovi, zda uzná pacientovy psychické problémy (sociální fobii) za dostatečný důvod k přednostnímu ošetření. Obvoďačka (tj. Irena) je uznává. Nemusím kvůli lékům tvrdnout v její dusné čekárně. Doktor na ORL je také uznával. Bral mě přednostně, když jsem se ohlásil sestře. Jenže tím můj přehled osvícených lékařů končí.
      Dobrým řešením je jít k doktorovi s doprovodem. Já si sednu někam na chodbu, doprovázející dobrák si sedne do čekárny a čeká – aspoň na sestru, které všechno vysvětlí a pak hlídá, až mě budou volat.
      Jen s doprovodem chodím například na oční, kde je čekárna společná pro dvě ordinace. Tam si vždycky vynesu židli na chodbu. Pokud si objednám auto Pečovatelské služby, slouží řidič zároveň jako doprovod.
      Strašné čekárny, zvládnutelné jedině s doprovodem, jsou na bývalé poliklinice Budějovická. Teď už je to Medicon, nestátní zdravotnické zařízení a pod něj spadá ta stará Poliklinika Budějovická, která opět získala název, pod nímž ji lidé znali už za komunistů. V září jsem tam byl na chirurgii. V malé místnosti sedělo asi dvacet lidí ve dvou řadách obličeji k sobě. Já proto seděl na chodbě. Řidič pendloval mezi čekárnou, chodbou a automatem na kafe a nadával, že tam musí dvě hodiny tvrdnout a že překročí svou pracovní dobu, což mu nikdo nezaplatí. Ale vydržel. Musel. Měl přece na starosti auto a mě.