Říká se, že od začátku stačí věřit

něčemu, co dává smysl a tak otevírá dveře

kterými snadno projdou jen ti neozbrojení 

za světlem uvnitř svého světa.…

uchopit jistotu přesvědčením o její existenci  

a čekat na něco…

možná nejasného, ale velkolepého.

A co čas, který si pohrává s pískem.

Někdy až neúprosně, až škodolibě

staví a staví

přitom zasypává tváře, pak je znovu objeví

a vždy moc rychle nebo naopak pomalu

a pořád mění výhled na to, co jsem postavila já.

Formuje život do podoby, která nemá být pochopena 

pouze respektována

a označena s úsměvem jako pravděpodobná 

(to jenom já mám moc zbytečných otázek) 

když přijde pravá chvíle se ptát, naslouchám tichu 

a ono mlčí.

Prázdný hrnek od kafe čpí syrovostí a

kroky příchozích jsou v té chvíli hlučnější než rozbouřený oceán.

-

Říká se

mít svůj sen a nepustit ho

a co sny, které přichází samy od sebe

nože, které tančí po stěnách a malují do krve

obrazy, kterým chybí význam a podstata

o rozřezaných tělech na stolech hráčů

kteří se pokouší dohrát, a už ani neví proč hrají

jakoby se už nikdy neměli probudit

dráty kolem krku, které neslibují

jen pro sebe suše konstatují, de facto vážně konec.

Někdy chci hodně mluvit pravdu 

a při tom ji vlastně hledat

v tónu svého hlasu, protože slova jsou nesrozumitelná

nebo jen mluvit a myslet na vítr

ve kterém je život a zrod, ale taky pomíjivost a prach

třeba když kolem projede auto s řidičem

který si spěchá koupit novou hlavu

vrazí do stromu a na místě zemře.

Nikdo neodpoví.
On se vlastně nikdo ani na nic neptá.