Mirin je duch. Má své území. Přebývá v něm od nepaměti. Zní to dost
samolibě, ale je možné, že jeho vyjevení se jsem zažil jako první. Jde
o tom ale pochybovat, určitě, třeba kdysi žil někdo, kdo Mirina také
znal.

Nejspíš se dřív nijak nejmenoval a jenom tu prostě byl. V
každém stéblu trávy, v každém zrnku písku na dně potoka, v každém
stromu. Patří mu tři louky, tři kopce a kus lesa. Jeho územím vede také
asfaltka. Není moc frekventovaná, protože Mirin má rád klid. Mirin se
zjevuje jen tomu, kdo v něj věří. Čili asi jenom mně. Jinak mlčí.

Kdo v něj nevěří, slyší jen ticho, bublání potoka, šumění
korun stromů a ptačí zpěv. Když jsem dřív přicházel do Mirinovy země,
tak jsem s sebou švihnul o zem a vzýval ho. Začalo při tom pršet nebo
se přihodilo něco, čím mi Mirin dal najevo, že mě vidí a slyší. Je to
takový lokální bůh, tenhle Mirin. Nemá žádnou chuť mít nějaké své
vyvolené lidičky, kteří by zkomolili jeho pravdu, vymýšleli si nějaké
Mirinovo poselství. Taky nikdy nebude potřebovat víc, než má. Malý
kousek země, kde je hezky. Nedaleko od jeho území měla vzniknout
raketová základna. Samo sebou se tak nestalo. Taky jeho údolí mělo být
zaplaveno a přeměněno v umělou vodní nádrž. Ani tenhle nesmysl se
neujal. Mirin není blbec a něco takového by nikdy nepřipustil.

Mirinovou skrytou svatyní je moje chata. Vím o jednom
člověkovi, který se zde miloval s dívkou, a teď už nežije. Přitom by mu
bylo dnes teprve necelých čtyřicet let. Proč se tak muselo stát, ví jen
Mirin. Není to zlý duch, tenhle Mirin, ale někdy musí předvést svou
moc, své ničím neomezené vědomí a sílu.

Jeho údolí je také pověstné svými léčivými účinky. Děti, co si
zde v létě hrají, jsou pak po celý rok zdravé. Je tu vlhký a čistý
vzduch.

Když se ptám na něco, co je nad moje chápání, Mirin mi na to
řekne: „Nepřemýšlej o tom, já vím, jak to je, a to stačí. Ty jenom věř,
že všechno je tak, jak to být má."