Polyžákovská (Ver a Matějovi za příjemnou společnost)
rozlouskanou oblohou
duše podobné
oříškům chroustající
déšt
paprsky studeného slunce
z očí a doteků objímají
Velkou sněžnou
zeď
o tom, jak šlehačkou kreslila po těle žádný hvězdy dávno
nemluví
nešpitaj ve dnech
jakkoli temných
možná za to může
úžas, možná za to tak trochu
můžeš ty
má lásko v závorce Jen tak
bosá...
úžasy v hranách uhrančivých
stejně málo jako i ráj je
bez příběhu
jen usnout zbývá jen usnout
vyřešením zápletky Vzorové jméno
pane copánku kde
se ztrácíš
kde
se plazíváš i po kolenou
najdi mi planetu
přepočtenou bez všech vzorců
bez prvků
samoty
létat sama?
proti veškerosti proti
životu. jeho fázím které k uzoufání tebe nepovedou
.
obloha
jádro bez obalu
obdivuji vás, copánku
kolik různých částí přežíváš
každé ráno a přece
nejsi prodejný
a můj
a její
a obloha
mě ti ponechala
přece ach přece!
rozprostřena v duších
a obnovena špinavým prádlem
a pochopena čistotou
pohřešovanou právem
nikdy nespí
rozcuchaná
nikdy nespí
rozcuchaná sama je hodinu
po hodině rozcuchaná
v jiném koutě
paprsky přichycená
k postelím
může to vzdát
kdy
přijdeš kdy přicupitáš mi
vánkem po dotecích až rána