Královnou všech terapií je samozřejmě psychoterapie. Provádí se obvykle ve skupinách. Pacienti jsou předem rozděleni podle druhu svého postižení. Modří pacienti mívají schizofrenie, červení deprese a podobné problémy. Tyto skupiny se zásadně nemíchají.
Sezení vede zpravidla psycholožka, ale někdy i zkušená sestra. Málokdy doktor. Současní MUDři to totiž vůbec neumějí.
Pacienti obvykle hovoří o svých potížích a ideálem je, aby si sami pacienti navzájem řekli, co v životě dělají špatně. Ideální stav se však podaří jen málokdy.
Záleží moc na psycholožce. Moje první psycholožka v Bohnicích se jmenovala Knotková a byla to velice pohledná a sebevědomá osoba. Mluvila potichu a nesmírně rychle. Nerozuměl jsem ničemu a z ostatních pacientů (a zvláště z depresivních pacientek) jsem dostával depky. Pak tam nastoupila Jelenová (nikoliv Daisy) a ta mě k psychoterapii vůbec nepřipustila. Dále jsem psychoterapii zažil na paviloně 27, kde se mně naopak ta sezení líbila. Psycholožka Weigertová se opravdu dala poslouchat, i když nám pořád tvrdila, že své obtíže a strachy si převážnou většinou jen namlouváme. Mě, jako ukázkového nositele sociální fobie, opakovaně posílala trénovat si jízdu autobusem a to výslovně jednu stanici, z Odry na Krakovskou. Jedna stanice autobusem však nepředstavovala potíže, ty nastávaly teprve při jízdě metrem z Kobylis na Pankrác, což je 8 stanic a jízda plnou soupravou trvá dlouhých 25 minut. Prázdnou sice taky, ale takové na trase C nejezdí.
Jednou vedla psychoterapii vrchní sestra a vedla si nadmíru zdatně. Tenkrát jsem její vystoupení ohodnotil slovy: „Vy jste možná chytřejší, než vypadáte.“ (byla to blondýnka)
Rizikem psychoterapie je, že mě ostatní pacienti mohou upozornit na problém, o kterém nevím nebo si ho zatím plně neuvědomuji. Mně se to jednou stalo a proto jsem pak byl k této léčebné metodě dlouho skeptický.
|
|
1
Haber 
hubertxy 
slunečnice 
josefk 