Když se ráno vzbudím, chce se mi řvát! Ještě chvilku pospat a porozjímat, ale vono ne! Budík neodbytně řinčí. Musím vstát, nedá se to poslouchat. Dojdu do koupelny, vyčistím chrup a zrakem zavadím o  odraz v zrcadle. Řeknu si: „Proboha, kdo to na mě civí?“. Chce se mi řvát. Něco s tím obličejem musím udělat. Hm, konečně je vše celkem v normálu.

Vyjdu ven a nadechnu se znečištěného vzduchu našeho hlavního města Prahy. Prodírám se davem, spíš jsem vláčena. Chce se mi řvát. Dav mě vyloží u místa mého dočasného pobytu. Práce, v které mě nic nedrží. Pouze přechodná záležitost. Výtah mě spolkne a ptá se pomocí blikajících čísel, kde mě má vyplivnout. Vejdu do kanceláře, kde je pět čumilů. Ventilace jako vždy nefunguje. Pracuji s počítačem, spíš koukám na míhající se obrázky. Nevnímám.

Nekonečné nic konečně skončilo. Nechtělo se mi vařit, koupila jsem si pizzu. Nepřemýšlela jsem, pouze přežívala jeden dlouhý a nudný den. V zámku jsem si ohnula klíč. Chce se mi řvát. Hodila jsem věci na postel a šla do sprchy. Pustila vařící vodu a uzavřela den, který je jako každý druhý. Chce se mi řvát. Ze stereotypu mě dostanou Markovi ruce. Masíruje mi záda a šeptá konejšivá slova. Oba skončíme na gauči u televize. Cpu se přemrštěně drahou pizzou. Konečně se mi chce smát.