Když je mi špatně, zhasnu světlo a lehnu si do postele. Pustím si hudbu a sleduju pokoj ve tmě. Je mi o něco příjemnější, když není vše tak dobře vidět. Upřu se na jedno místo, na bod, který pozoruju a postupně si ho oblibuju. Soška na stole, lampa venku na ulici, lem závěsu… Tak si pouštím často josého a říkám si, jak je to nemožný, aby někdo takhle dokázal obtočit svět vlastními tenkými nitkami. Aby uměl přivolat vzpomínky a já si připadala v tom tmavém pokoji tak sama a tak dobře. Při té písni, kdy se mi vybaví barevné míčky klopýtající ulicí dolů, se mi třesou ruce a být sama znamená všechno. Boj o přežití. Boj o sebe samu, stojící na chladné kamenné dlažbě s prázdnou sklenicí v ruce. Ty noci přicházejí staré vzpomínky a já rozhoduji, jestli znovu přežiju nebo umřu. Závěs se zavlní, když kolem balkonových dveří cosi v rychlosti projde. Bojuju s tím, abych se nezbláznila, když vidím zadýchanou okenní tabulku. Ráno bývá vysvobozením. Stromy rozmrzají a připomínají rozevláté chodce.

Když je mi špatně, dotýkám se tváří polštáře a peřinu protahuju mezi stehny. Tma v pokoji mě přijímá a já se už nemusím bát. Odněkud z police voní starý tabák z minulé zimy. Starý ošahaný balíček, přepásaný gumičkou. Přičichnu si a když pohledem zavadím o fotku Černé, přeju si být s ní a poslouchat jak nemluví. Ona to uměla nejlíp. Vždycky byla jako jabloň, uvědomuju si, když vracím tabák zpět mezi rozházené náramky a přívěšky. Na další fotce jsem jako dítě. Moje vlasy jsou ptačí hnízdo a něco křičím. Máma vždycky tvrdila, že mě našla u popelnice, kde mě nechali cikáni. Ale to mi byl mnohem milejší cikán s basou v babiččině kuchyni než štětka z baráku, u který mě táta někdy nechával. Měla zaostalou dceru, která musela chodit metr od ní a špinavýho psa. Všichni byli tenkrát nějak víc  opravdoví, smutní a měli v mém životě místo.

Lidé chodí po ulici s cigaretami v ruce. Celá čtvrť je v mlze a vůně lesa jako by nikdy nebyla. Někdo volá na psa, bez světla nejsou stíny. Jdeš zkratkou, kde na cestě leží splihlé listí a neseš dvě teplé obálky. Tvé oči mají barvu mechu, když k jedné z nich přivoníš a  vybaví se ti létající drak ve tvých snech. Tvůj přítel. Spěcháš a na první provlhlé lavičce si sedáš, abys netrpělivě obálku roztrhal. Papír je tenký a příjemný na dotek, jen písmo je příliš malé. Chvíli se díváš a čekáš, až se ti objeví smysl. Pak čteš.

Čteš o zmlklosti stromů, vod a země. O tom, že Bůh je oběť, která zůstala v žalu a bezmoci nehybná jak hořící les. O měkké hebké zdi po které šplháme a říkáme jí život. O skulince, která se na té zdi udělala a o tvé možnosti nechat se požrat temnotou. Jsi jako puklý kámen a za zády cítíš teplý dech vlka. Tvé oči mají barvu chladného rána, když čteš o každém svém výdechu, který rozkládá tvé tělo na kousky a nádechu, jež ho dává zase dohromady. Začínáš se bát, aby se kousky poskládaly správně. Začínáš si uvědomovat nespočet smrtí, kterými si prošel. Když se nadechuješ, vzduch a věci okolo se lehce kloní k tobě a když vydechneš, vracejí se zpátky. Vše se zastavuje o tvé tělo, ale je jen otázkou času, kdy dílek nezapadne a ty budeš pohlcen. Tak dál pomalu čteš o světě za tou skulinou. O strážcích a svobodě, která tě rozdrtí. O lidech, kteří tu svobodu tuší a občas potajmu pláčou. Vlk už nervózně přešlapuje a ty víš, že tu druhou obálku už neotevřeš. Necháváš ji ležet na lavičce a vykročuješ. Vlk jde s tebou. Oba se ztrácíte v husté mlze mezi stromy.

Ráda jen tak jsem a tvářím se, že neexistuju. Vzpomínám na krásný lidi a sukně politý vínem. Na to, jak byli opravdoví a měli strach z rozžvýkaných tulipánů. Vzpomínám na sny a jdu znovu do té zahrady, kde ležím v krvi, zlomená v pase a na šíji mě líbá muž z Měsíce. Ráda se toulám, aniž bych někam šla a občas potajmu pláču.

Když vidím, jak mizíš v mlze mezi stromy a po tvém boku kráčí vlk, mám radost. Jdu k té lavičce, kde se ještě drží vůně tvého svetru a beru do ruky neporušenou obálku. Přivoním k ní a mé oči jsou jako zrcadlo. Odráží prošlapanou cestu a mlhavé počasí, ale za nimi je prázdno. Trhám ten dopis a jeho kousky se vsakují do měkké voňavé půdy.