Trojka je pohádkové číslo.
V potravinách zase zavřeli o něco dříve. Musel jsem ještě koupit dlouhé lano a nabrousit nože. Cestou domů jsem si hvízdal oblíbenou melodii. Šel jsem přímo do sklepa. Rozsvítil jsem a začal brousit. Bylo chladno a venku foukal silný vítr. Zapnul jsem si rádio a naladil stanici, kde hráli ryze tvrdou hudbu. Pravou nohou jsem si podupával do rytmu. Cítil jsem se nadmíru spokojený. Nic mi nechybělo; tedy kromě vepřové konzervy a pár rohlíků.
„Nevíte, kde by mohli mít touhle dobou ještě otevřeno?“ prohodil jsem ke třem svázaným figurám.
Trojka je magické číslo.
„Nevíte…No co se dá dělat, dnes zůstanu o hladu,“ protnul jsem šerý svit lampy úsměvem. Píseň dohrála, následovala série odrhovaček z osmdesátých let.
„Nedáte si něco k pití? Vypadáte tak vysušeně.
Já vím, nevěříte mi, určitě bych vás otrávil.“
Nahnul jsem nožní ostří na světlo a obdivně pozoroval jeho třpyt. Přes všechen ten rozmar jsem zapomněl na nůžky, na neodlučitelnou součást své výbavy.
„Abych se přiznal, nevzpomínám si, kdy přesně jsem s tím začal. Stala se z toho taková malá tradice.
Ustřihávat lidem vlasy před tím, než zemřou, je jistým způsobem příjemně povyšující.“
Trojka je číslo plné sebechvály.
Otřel jsem si z rukou krev a posadil se za stůl. Zrovna jsem měl rozečtený román Pravidla moštárny. Natáhl jsem se, abych mohl zesílit hudbu. Jen se opřít o pevný základ a bezduše relaxovat, takový má život být.
Trojka se tváří důležitě.