Všeobecná nemocnice |
Bylo tak něco okolo půlnoci, když jsem se pokusil z nutných důvodů vylézt z postele a kamsi se odebrat, ale najednou jsem ležel na zádech a děsně mě bolelo ucho. Crčela z něho krev a já doufal, že to za chviličku přestane. Nepřestalo. Zvedl jsem telefon. Nefungoval. Na zemi ležel vyvěšen druhý (paralelní) přístroj, který jsem při pádu shodil. Stačilo položit sluchátko do vidlice a telefon se umoudřil. Zavolal jsem na sanitky, řekl jim, co se mi stalo, a očekával příjezd statečných zachránců života. Záchranáři mně ještě před odjezdem v sanitce ovázali hlavu a pak mě obvyklým zdravotnickým způsobem zpovídali. Občanka, kartička pojišťovny, aktuální potíže, pak ještě změřit krevní tlak a hodnotu krevního cukru a už jsme zakotvili před 1. chirurgickou klinikou, ale to já v té chvíli nevěděl, ančto byla tma – jak ostatně o půlnoci bývá i v nemocnicích. Čekárnu jsem však poznal zcela bezpečně – byl jsem na chirurgické ambulanci Všeobecné fakultní nemocnice na Karláku v Praze. Tam už jsem byl několikrát, mají tam otřesně tvrdé židle. Ale tentokrát jsem si nemusel sedat, šel jsem rovnou do ordinace. Na ambulanci mně odebrali krev ze žíly, prohlédli ránu a konstatovali, že je natržené ucho, pročež se s tím musí na ušní, aby mi to tam zašili. Při převozu na ušní narazil saniťák na uzamčené dvoukřídlé dveře, kterými se s nadáváním proboural tak, že je u země a stropu odjistil. Na ušním zvládli šití i s umrtvující injekcí takže jsem téměř nic necítil – ono totiž šití není dvakrát příjemné. Mě už několikrát šili, takže vím, co povídám. Z ušního mě odvezli opět skrz polovyvrácené dveře zpátky na chirurgii, kde mi oznámili, že si mě tam (k mému překvapení) nechají. Sestřička mi pak vysvětlila, že jsem utrpěl otřes mozku. Já si toho sice nebyl vědom, ale přece jen - spadl jsem doma a na přesné okolnosti pádu se nepamatuji, takže drobná amnézie doprovázející úraz přítomná byla. Na pokoji jsme byli jen dva, což bylo na naše české poměry až moc dobré, ale zato WC bylo společné pro celé oddělení plus případné návštěvy a to už tak moc dobré nebylo. Navíc na celém chirurgickém oddělení chyběla zrcadla, možná to byl záměr. První dvě noci dny na chíře jsem téměř celé prospal. Asi jsem ten otřes mozku opravdu měl. Akorát když přišla vizita, tak jsem na ně volal: „Dejte zprávu příbuzným, nikdo neví, že jsem se ocitl tady.“ Nakonec se toho ujala jedna sestra, jíž jsem svěřil jediná dvě telefonní čísla, na která jsem si vzpomněl. Tím pádem propuklo usilovné telefonování mezi příbuznými navzájem a zpátky do nemocnice, až nakonec bráchovi jakožto rodinnému příslušníkovi prozradili, co mi vlastně je. Další ze zapamatovaných telefonních čísel směřovalo na Pečovatelskou službu. Pečovatelka se nabídla, že mně do nemocnice přiveze vše potřebné, ale realizace vypadala tak, že jsem najednou měl dvě obrovské tašky, které nebylo v pokoji kam uložit a tak jsem do nich sahal co nejméně, aby se "neporušil řádný stav věcí", které mně pečovatelka přinesla všechny pečlivě složené. Takové věci ve mně vždycky probouzejí fobii, táhnoucí se už od dětských let, že jakmile něco složeného vytáhnu, už se mi to nikdy nepodaří uložit zpátky. Naštěstí mi pro cestu domů objednali sanitku a saniťáci mi s těmi obrovskými taškami pomáhali. Nemohu se ubránit srovnání chirurgie a Bohnic. V Bohnicích zevrubně prohledají každého příchozího pacienta a všechna jeho zavazadla. Hledají se přitom léky, drogy a veškeré ostré předměty. V Bohnicích se při vydávání léků stojí fronta před sesternou a každému pacientovi koukne sestra do krku, zda všechny léky spolkl. Žádné vlastní léky nejsou v Bohnicích dovoleny. Naproti tomu ve Všeobecné nemocnici si pacient má přinést léky, které bral už doma, jinak není zaručena kontinuita léčby – ani v nemocnici nemají léky na všechny nemoci. Večeří se v šest a sestra ještě předtím vysype pacientovi léky do jeho kelímku, aby si je pacient po večeři sám vzal – ó, taková samostatnost a důvěra, to si snad ani nezasloužíme.
|
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|