Několikrát se Kvičislava zmínila o tom, že působí v mrtvolně metalové kapele Hnusalla Metalla. Nejspíš se snažila vyhledat na Totemu text vhodný ke zhudebnění, neboť taťkovi Doudovic docházela šťáva. Velmi ji zaujalo dílo, které spáchala delikt a nazvala Od srdce:

Píchej, chlapče, píchej dál
kam ses nám to propíchal?

Píchej jako o závod,
která je dnes hlavní chod?

V pichu výkon strhující,
jenže, být tvou souložnicí -

Bez pichu mi bude líp,
nejsem prostě stádní typ!

V nicku delikt objevila dobrotivá Kvičislava nesporný talent, proto neváhala a do komentáře vložila:

Škoda, že se svým talentem takhle mrháš. Pár vhodných zásahů a mohli bychom to zpívat v naší kapele Hnusalla Metalla:

Píchej, chlapče, píchej dál,
kam ses nám to propíchal?

Píchej jako o závod,
která z nás ti přijde vhod?

Máť ti jistě dovolí
milovati mrtvoly.

V pichu výkon strhující,
chlapi prostě bejvaj býci.

S dobrým pichem dobrej den,
splníš si svůj dávnej sen!

Máť ti jistě dovolí
milovati mrtvoly.


Na tvorbu delikt se podívala ještě jednou. Tentokrát ji zaujal akrostich Konečná…:

Zítra
Motýli v mém břiše
I kdybys tisíckrát .....
Zahynou
!

Kvičislava se zamyslela a načmárala:

Hm... náznak metalu by tam byl (motýli... zahynou), avšak není to ono.

Zítra pozdě
Odpoledne
Mrtvolným mým pachem
Budeš udolán
I kdybys tisíckrát nechtěl.....
Erazime
!


Občas udeřila svým okem text, který byl sám o sobě drsným, avšak ani to ji nezabránilo v tom, aby jeho obsah ještě víc zdrsnila. Přesvědčil se o tom na vlastní kůži quentinbubakoff v jednom z pokračování cyklu Okolnosti smrti Sylvie Horské:

Při devastujícím zranění krkavice vykrvácí člověk do pěti minut, Ježíš to stihl za tři.

Kvičislava v poznámce k dílu nastínila správnou cestu metalovým chodníčkem:

Po delší době konečně něco, nad čímž se moje metalové srdce zmítá v metalové křeči! Mohl by z tebe být dobrý metalák. Avšak musíš kapku přitvrdit, jak jistě chápeš:

Při devastujícím zranění krkavice
pomocí rezavě ostnaté rukavice
vykrvácí člověk do pěti minut,
v bolestné křeči on těžce je svinut!
Ježíš to stihl už za tři,
byla z něj mrtvola, bratři!


Jednoho dne ji upoutala vever se svým téměr metalovým Hosté:

Půda pohnula se!
Z hloubi zvukotěsných
prken barvy kosti

lezou jeden po druhém
vítaní
i nevítaní hosti

- nohy v temnu, ústa v krásnu

- poslouchám
a žasnu ... :)

Žasla i Kvičislava, neboť se takto vyjádřila:

Konečně kvalitní text, téměř metalový, avšak doporučovala bych ho mírně upravit. Zde je vyšperkovaná verze:

Půda červem prolezlá pohnula se!
Z hloubi zvukotěsných
prken barvy zetlelý kosti
lezou jeden po druhém
vítaní
i nevítaní hosti
- nohy v temnu, mrtvá ústa v krásnu
- poslouchám s krví zpěněnou
a zombiálně žasnu ... :(

Doufám, že sama vidíš, jak text vyrostl a zhutněl po mých úpravách. Teď je to teprve pravý metal, za který by se nemusela stydět ani kapela Hnusilla Metalla, kterou s manželem (tedy jako s Kvíčou Doudou) zakládáme. Jen tak dál, milé děvče, myslím si, že máš talent! Ještě bych ti doporučovala změnit si nick na "Krvavě mrtvolná veveřice", neboť s "vever" mezi námi metalisty těžko najdeš místo. Dávám si pět bodů za úpravu a doporučuji se.


Vrcholem drzosti pak bylo, že si dovolila znesvětit tvorbu své duševní matky. Stalo se tak nejprve u Yfčina díla Šalina:

Štědrý šalinšofér Štefan Šimáček šouravě šinul špinavou šalinu (šestadvacítku) širokou štrekou. Šachový šampión, šíleně švindlující, špekovitý, šedovlasý šedesátník Šimon Škrkavka (šamstr šmrncovní Švorcové) šmíroval švarnou šestnáctku. "Špičkový švihák," šveholila šestice štramand. Školák Štěpán Šišule, šlechetný šesťák, šéf školní šestistovkové štafety, škádlil šprtající školačku Šafránkovou. Štětinaté, šeredné štěně štíhlé švadleny Šlápotové štěkalo. (Švadlena šila šusťáky, štráfkované šle, šortky, šaty škvrňatům, šmolkové šátky, škrabošky, šněrovačky.) Šlachovitá štukatérka Šalanská štrikovala šálu. Šetrný štajgr Šubrt šmajchloval škaredou, šilhavou šatnářku Šárku Šimonovou. Šatnářka šamstrovi šťastně šeptala: "Šotku!" Šupák šikovně šlohl šmajdavému Švýcarovi šrajtofli, Švýcarce šperky. Šikovný šofér šestsettřináctky šustil Špíglem. (Šílený škvár!) Špinavý švec Štístko šňupal. Šišlavý šlechtic Švarcnberk štěbetal širokohubé, šikmooké šlechtičně: "Šetřím špičáky. Šnídám škromně: štamprdli šumivého španělského šampaňského, šťavňatý špeňát, šuňčičku, šálek šmradlavé šaratiče, šlehačky, štos štrůdlu, škvarky, špeťku špeku, švešťkovou šťávu, šlívy, špageťky, šest špekáčků. Šmahem šíleně škyťám!" Šenkýřku Šmejkalovou štípnul šestkrát škvor. Šílená škála štípanců! Škatulovitá šarmantní šansoniérka Šárka Šedá štítivě škrábala šenkýřčinu šíji. Šokovaná šenkýřka škubavě štkala. "Šílená šichta," štěbetal šalinšofér. Šlajfoval. "Špejchar, šlus štreky," šveholil šofér šťastně.

Dosavadní pochvalné mručení Totemáků Kvičislava rázně smetla pod stůl:

Nevím. Tolik možností se ti nabízelo, tolik krásně metalových slov od písmene "š" má čeština, a ty napíšeš takovou blbost. Neuraž se, ale dobrý metal vypadá asi takto:

Šíleně špičaté švestky
Šlachovitý šílenec
Šíleně špičaté škvarky
Škvor
Škrkavka
Škvor
Šílím

Šestset šílených škvorů
Šlachama šustí
Šestset šílených špekáčků
Škvor
Škrkavka
Škvor
Šílím


Než se Yfča stačila po této nevhodné připomínce rozhodnout, jakým způsobem ukončí svůj (již dalšího smyslu nenacházející) život, vrhla se Kvičislava na její aliterační legrácku Vodní:

Vilný Vendelín
viděl Vlaďku ve vaně
Vzrušeně vzdychá



Oprsklá Kvičislava poznamenala:

Fotografie je pěkná, avšak podobné haiku, daleko lepší, napsal můj manžel (teda jako Kvíča Douda):

Vichrtlí víli
večer velmi vírazně
vikulí vočy



Svoji duševní matku zhanobila Kvíča ještě jedenkrát, přestože Yfča vkomponovala do slovní hříčky Mord mrtvolu (tak oblíbené slůvko manželů Doudových), neboť nechala zhebnout jistého Mencla:

Mord (morální melodrama - muzika: Mozartův melancholický menuet, mluví: Munzar)

Míjel mrazivý měsíc máj. Mocně mrholilo, mírný mistrál mlátil malými, mšicemi mučenými muškáty. Malé myšky mrzly mrazem. Málomluvný masér mírně masíroval Magdu, macatou milenku ministra Mertlíka. Magistra míchala měchačkou měsíčkovou mast. Mutující mladík mašíroval městskou magistrálou. Měl malé množství marihuany. Marnotratnými muži milovaná Machálková mlčky míjela Mánesův most. Moderní malíř maloval malebné mostecké muldy, marnivá manekýnka měla muňky, mladí movití manažeři mastili mariáš. Mračivý mlynář mlel mouku. Majitelka masny měla maximálně možné manko (měla moc malé množství mortadely). Mafiáni maskovali mrtvolu mělnického manažera Motokovu mohylou molitanu. Myslivec Macháček musel měnit motor mazdě. Mládě mývala mylo mrkev, ministrant myl monstranci. Miss Morava mluvila miniaturním mobilem (motorolou). Mandlíková měla moc marodný meniskus. Musela mlsat morfium.
Mrzutá Menclová mrštně makala. Měla melouch. Máchala manželovi moderní modrý motýlek. Mydlila motýlek mazlavým mýdlem, malátně mačkala markantně mastný manšestr malými malíčky. Motýlek měl místy mastné mapy. Muzeální magnetofon (měl mizerné monočlánky) mručel Mozartův melancholický menuet. Milá muzika! Menclová mentorovala: "Miláčku, musíš mít motýlek mastný?" Mlsný Mencl mohutně mlaskal. Mlsal. Měl mísu mandlového marcipánu, mazaného meruňkovou marmeládou. Mazlivě míchal milovaný mok. Meltu. "Musím!" muknul. Menclová měla málem mozkovou mrtvici. "Muži, musíš mne mučit?" "Musím," mlel mužný manžel monotónně. Mlčela. Měla migrénu. Malý mžik. Minula minuta. Menclová mátožně mrskla motýlkem. Mohutně mlátí manželovu mozkovnu mosazným mlýnkem. Mencl mrtvolně modrá. Mře. Mimořádně mistrný mord! Mohutný masakr! Mrzký motiv! Městská mordparta musí makat.

Milé děvče, napsala Kvičislava, není to špatné, jenže... Už mne nebaví pořád dokola opakovat, že je tam málo mrtvol, abychom to mohli my metaláci ocenit. Lepší a vhodnější by bylo:

Mordování - metalový melodrama
Muzika: metalový Morion

Mraky mrzce mrholí
Mencl mrštně mrtvolí
Menclová mírně milá
Mohylu mrtvol myla

Mrzké mrtvol megafláky
Motivují metaláky


Závěrem snad největší zvěrstvo, jehož se Kvičislava mohla dopustit. I když je to neuvěřitelné, dovolila si jednomu z nejvýraznějších talentů poslední doby, neotřelému básníkovi publikujícímu na Totemu pod přezdívkou čitatel, poopravit dílo Andělé se smrtelnou černou skvrnou:

když vejdou bohabojní mezi základ spodiny
veskrze zrezlý základ rodiny
rozpadlý do facek
křiku perel
kde milují se v roce jen dvě hodiny
proč? - tam se anděl občas dere
umazat si peří
a snášet rosu na zatajené dechy
když zrovna na chvíli se věří
když tma -moc- tlačí na pelechy
sen vykradených srdcí
v němž belhají se vlci
stejně jak neotroci
a hubení úzkobocí si vyvlastňují pocit
jemně vzájemně
tohle si anděl -moc- bere jako příliš moci
tam zachraňují ovci milující lovci
a žilou anděla nepulsuje nic
postává mezi viděním a urnou
zhasíná matný půlměsíc
a kosti všech andělů se do jam buldozery hrnou

Pod toto nekritizovatelné dílo nevychovaná Kvičislava napsala:

Konečně geniální dílo hodné mého doporučení, neboť se velmi blíží ideálu metalové poezie! Autor má nesporný talent, má-li i odpovídající vizáž, zcela jistě to mezi námi metalisty dopracuje hodně daleko! Upravila bych jen pár drobností:

když vejdou bohabojní mezi základ nízké spodiny
veskrze zrezlý základ bídné rodiny
rozpadlý do facek
mrtvol křiku
kde milují se v roce jen dvě hodiny
proč? - tam anděl stiskne dveří kliku
aby umazal si peří od hnusoty
a snášel rosu na zatajené dechy
když zrovna na chvíli se věří
když tma -moc- tlačí na pelechy
sen vykradených čerstvých rovů
v němž belhají se vlci znovu
stejně jak zetlející
a hubení nežijící si vyvlastňují pocit
jemně vzájemně
tohle si anděl -moc- bere jako příliš moci
tam zachraňují noci milující cvoci
a žilou anděla nepulsuje nic
postává mezi viděním a zrezlou urnou
umírá matný půlměsíc
a kosti všech mastných andělů se do jam buldozery hrnou
a řičí "Budliky!"

Konsternovaný autor se zmohl jen na: vidím, že mi k metalismu chybí už jen červených 15% :-)