Do kupé vstupuje žena, páchne naftalínem a zatuchlinou. Ptá se, zda je sedadlo naproti volné, tak moc bych jí chtěla říct, že není, vždyť tu přeci seděl ten mladík, který se jen na chvilku ztratil z dohledu. Bylo mi v jeho přítomnosti dobře, vůbec jsem ho totiž nezajímala. Poklidně se mi díval skrz hlavu, jen občas se jeho pohled odrazil od zašlých stěn kupé a proletěl antireflexními skly mých brýlí.

Rty schoulené do klubíčka, připravené bránit se proti vetřelkyni ostrým ne, nakonec vyslovují tlumený souhlas. V duchu je proklínám pro jejich zbabělost. Mladík se vrací a já doufám, že se v něm probudí duše hrdiny, tasí meč či kapesní nůž a rozetne upřené pohledy, jimiž mne žena svázala. On si ale s kamennou tváří vyhlíží jiné sedadlo, nechávaje mne tak napospas ženě i dvěma makovicím, které jí čouhají z batohu a tolik připomínají hrozivé zbraně ninjů.

Ve snaze přiblížit se svou přítomností v kupé záporným hodnotám hledám útočiště na okraji sedadla, zároveň násilím nořím pozornost do rozlehlých polí. Pod tíhou světla přivírám oči. Přes clonu řas zjišťuji, že se zplihlým obilím proplétají zlatí hadi, zlověstně syčí, přitom vytrvale chňapají po mých vlasech, jež se odráží v okně vlaku. Brzy mé kadeře splynou s jejich kovově lesklými těly, ve zčeřené hladině šupin se objeví tvář Medúsy a já se budu muset přes průsvitné zrcadlo podívat sama sobě do očí.

Kovová ulita vlaku se rozechvívá skřípěním brzd. Jindy nesnesitelná symfonie je dnes vystavěna z dokonalejších harmonií než Čajkovského b moll. S nádechem unikám popraskaným sedadlům, soše hrdiny, ženě v pletené čepici i rozžhaveným hadům.