Svatava přichází se synem domů. Byt je vzhůru nohama. Zem pokrývají podivné skvrny neurčitého původu. Na stole leží hromádka popela, jako by někdo vysypal malou urničku. Drobky vytvářejí mozaiku vedle dřezu. Ponožky se plazí po koberci směrem ke křeslu. Malý Vládík volá matku, že se má podívat na zabíjecí počítačovou hru.
„Mami, podívej, Necroman! Mami, podívej Elf!“
Utržené hlavičky šklebících se příšer se míhají Svatce před očima. Svatava si povzdechne a začne uklízet poházené předměty, zavírat pootevřené skříně, smetat popel, zároveň zpění cibulku a nahází do hrnce nakrájené maso na guláš, které hněvivě prská. Svatavě se zdá, že mezi kousky masa a cibule zahlédla počítačové ksichtíky.
Z dětského pokoje zaznívá řinčení mečů a hrdelní výkřiky.
„Mamí,“ křičí chlapeček. „Chceš být skřet nebo zloděj? Budu za tebe bojovat!“
„Skřet,“ hlesne Svatka a zvedne drnčící telefon. Mluví s maminkou, která jí zřejmě něco vyčítá.
„Mami, nech mě být,“ prosí. „Jsem strašně unavená z práce. Fakt, úplně mrtvá…“
„Mamí, zabili tě!“ křičí Vládík. „Skřet je mrtvej. Ale naštěstí máš ještě další životy.“

O hodně později večer. Byt je uklizený, syn spí, počítač taky, Svatka leží s otevřenýma očima. Vidíme, že je v manželské posteli sama. Na stole leží lístek: VLADIMÍRE, NA SPORÁKU JE GULÁŠ. JDU SPÁT. JSEM MRTVÁ. S.

Ordinace. Psychoterapeutka Svatava hovoří s mladou ženou Miluší. Miluše si stěžuje na přítele, který je zároveň jejím šéfem. Svatava naslouchá. Pak jí radí, že by se neměla podceňovat. Měla by si dojít ke kadeřníkovi, víc na sebe dbát, mít se ráda. Domlouvají se na příští sezení.

Svatava vytáčí číslo na mobilu. Tato stanice je nedostupná.

Další klient. Muž středního věku. Jmenuje se František.
„Tento týden se mi, paní doktorko, zdál o vás sen.“ Svatava zbystří pozornost. „Byl jsem k vám objednán a nemohl jsem najít polikliniku. Ptal jsem se na cestu, ale nikdo mi neporadil. A pak mi řekli, že jste mrtvá…“
„Myslím, že bychom měli terapii ukončit,“ říká Svatava.
„Ale proč?“ diví se František.

Manžel má stále vypnutý mobil.

Svatava s Vládíkem vstupuje do bytu, kde je tentokrát mrtvolný pořádek. Na stole leží včerejší lístek se vzkazem. Nahlédnou do hrnce, který je stále plný nehybného a teď už i trochu nevábného guláše.
Vládík: „Mami, kde je táta? V noci nebyl doma a teď tu pořád ještě není.“
Svatava bezradně pokrčí rameny. „Asi se zdržel v práci. Hele a napiš si úkoly, než pustíš počítač.“
Ale z dětského pokoje už zaznívá známé řinčení zbraní.
„Mami, možná tátu někdo zabil!“ řve chlapec, aby přehlušil válečný ryk.
Svatava chvíli váhavě stojí nad kastrolem s masem, a pak ho odnese na WC. Vyklopí guláš do záchodu a spláchne.

Tentokrát mužův mobil vyzvání. Ale pak se ozve „volaný účastník se nehlásí“.

O den později. Svatava je doma sama. Telefonuje s maminkou.
„Ano, byla jsem na policii. Pořád se mě ptají, zda jsme se nepohádali. Tvrdí mi, že se určitě ozve sám. Ne. Dej pozor, ať se Vládík nevyděsí. - Jo, umím si představit, že vyvádí jen kvůli tomu, že nemůže na počítač. – Jo, chápu, že neumíš dračí doupě.“

Svatava vyndá z papírové krabičky s nápisem Lexaurin růžovou pilulku a zapije ji vodou. Pak si sedne ke stolu. Pohrává si se spirálovitou lasturou, kterou si přivezli loni od moře. Občas pozvedne oči a pozoruje mobil, položený na stole. Náhle sebou trhne, protože se ozve houkání sanitky. Uvědomí si, že jí syn zřejmě nastavil sirénu jako vyzváněcí tón.
Vlada – Vlada – Vlada , bliká na displeji.
Svatava přiloží telefon k uchu.
„Ahoj, to jsem já,“ ozve se hlas jejího manžela. Svatava si s ulehčením vydechne.
„Kde jsi, Vláďo?“ hlesne. „Co se děje?“
„Moc se omluvám, chci se jen rozloučit. Nemůžu se vrátit.“
„A proč? Co stalo?“
„Promiň, ale jsem už delší dobu mrtvej.“
"Já jsem taky mrtvá," řekne Svatava. " A skřet taky. Ty nemáš další životy?"
"Mám," řekne manžel. "Právě začínám žít nový."
A zavěsí. Svatava odloží telefon a přiloží si k uchu mušli. Se soustředěným výrazem se zaposlouchá do jejího šumění.