Byl krásný květnový den, léto se nezadržitelně blížilo. Okolí bylo nasáklé radostnou atmosférou, děti pobíhaly po ulicích. Na kopečku u kostela svatého Jakuba pokuřovali puberťáci. V dálce se belhal usmívající se dědeček o holi, jen u jednoho domu byly žaluzie stažené, v pokoji temno. Na posteli ležela blondýnka. Kdyby se trochu usmála, její krása by ozářila pokoj jako stowattová žárovka. Jenomže teď měla obličej zabořený do polštáře a její drobná postava se chvěla v přívalech slz.

Svůdná blondýnka se jmenovala Bára. Plakala už, když auto jejích rodičů, ve kterém seděla, minulo ceduli Jesenice. Myslela na všechny chvíle, které za patnáct let strávila tam, kde se narodila. Na všechny chvíle, které prožila v Praze. Na kamarády, na oblíbená místa, na pohádkovou devátou třídu. Všechno se ale podělalo a můžou za to oni! Jen oni, Bářiny rodiče. Její ráj, který si vybudovala v Praze, se zbortil. Byla si vědoma toho, že se svět nezbořil, vždyť Jesenice je od Prahy vzdálená kousek a své kamarády ještě pravděpodobně uvidí, ale stejně…neuměla si vysvětlit ten pocit zmatku a ztráty.

Navíc na příkaz rodičů musela změnit i školu. Dveře jejího pokoje se otevřely a stála v nich její matka.

„Ach jo, ještě pořád ses s tím nesrovnala? Jesenice není natolik malá, aby tu nebyla kupa tvých vrstevníků, seber se, nebreč tady a běž ven.“

Ubrečená kráska na ni pohlédla uslzenýma očima, nadechla se jakoby chtěla něco říct, ale dala se znovu do pláče. Nechápala sama sebe. Její máma má vlastně pravdu, ona tady brečí v temném pokoji a přitom na ni pod slunečně jasným nebem čeká určitě spousta kamarádů, příležitostí a co víc, možná…ten pravý.

Po tomhle se jí taky stýskalo, neměla sice svého kluka (měla jich vždycky v záloze víc, a proto si také vysloužila přezdívku „kurvička“, ale vzhledem k jejím „nymfomanským“ sklonům ji její největší závislost, kterou sex dozajista byl, scházela. Otřela si slzy, objala mámu, bleskurychle si nazula boty, popadla mobil, klíče a krabičku od cigaret a vyběhla z bytu.

Utíkala raději dál, protože nechtěla kouřit u domu, ohlédla se a uviděla mámu v okně, jak se na ni usmívá. Bára jí krátce zamávala a zmizela za rohem. Nedočkavě vytáhla z kapsy zapalovač, strčila si cigaretu do úst a zapálila. V tu chvíli z ní veškerý stres opadl, blahodárný nikotin se rozléval celým jejím tělem. Koukala blaženě do blba, když tu jí někdo poklepal na rameno.

Otočila se a spatřila vysokého, černovlasého kluka. Zírala na něj a nevěděla co říct, cosi v ní přeskočilo a začala mít pocit jako by se jí motýli třepotali v žaludku.

 „Nemáš cígo?“zeptal se.

Bára sáhla pro krabičku a chaoticky začala dolovat cigaretu.

On se usmál a řekl: „Mimochodem, já sem Dan, ty seš tu asi nová, co? Nikdy sem tě tady neviděl.“

Bára jen přikývla a stále na něj zírala, po chvilce se ale vzpamatovala a řekla: „Já sem Bára, včera sem se přistěhovala z Prahy, šla sem si jen zapálit, musim domů, vybalujeme.“

Dan si od ní vzal cigaretu a poslední co řekl bylo: „Rád sem tě poznal, doufám že se nevidíme naposledy.“a odešel stejně rychle jako se objevil.

Teprve pak si uvědomila, že ji strčil do dlaně lísteček. Stálo na něm: „723519648 ZAVOLEJ MI. DAN“

Dívka se usmála, naťukala si číslo, které stálo na papírku, do telefonu, típla cigaretu a vydala se zpátky domů.

„Teď sem potkala jednoho kluka, Dana, je úplně boží, dal mi svoje číslo, je hrozně hezkej, vysokej, černý vlasy, hnědý oči…“ , spustila hned na mámu, která byla ráda, že už Bára nebrečí.

Bára si lehla na postel a pořád na něj myslela. Takhle snila s otevřenýma očima přibližně do půl osmé, když najednou někdo zaklepal na okno. Přišla blíž, roztáhla žaluzie (bydlela v přízemí) a usmála se. Za oknem stál Dan.

Pokračování příště

Původní verze připomínala až nápadně Červenou Knihovnu, posléze mi přeskočilo a uvědomil jsem si, že je to potřeba zcela předělat a tady vidíte výsledek. Možná se mi dílo předělat nepovedlo a červéna knihovna je to stále.

Červená knihovna,

šlápl jsem do hovna.

A kdo? Přece Karel Marel,
co před sebou koulí barel. (a máte to, už nebudou spory válí/valí)