| Prolog |
|---|
|
| Jsem dítě Štěstěny |
Jsem dítě Štěstěny. Asi za to mohou moji prarodiče, kteří mermomocí chtěli zajistit své dceři štěstí. Na matrice se dívali trochu překvapeně, když psali do rodného listu jméno Štěstěna Smolíková. Když malá Štěstěnka vyrostla, zakoukala se do Marcela Pacholíka a byla svatba. Sedm měsíců po svatbě jsem se narodil já - Bedřich Smolík - Pacholík. Babičky kroutily hlavami a divily se, tatínek jim ale vysvětlil, že dnes je všechno rychlejší a i děti se rodí rychleji - už to netrvá devět měsíců. Pak už nekroutily.
Všichni mne ubezpečovali, že jsem dítě Štěstěny a že mne čeká růžová budoucnost. Když jsem chtěl na svém narozeninovém dortu sfouknout pět svíček a ujela mi při tom noha, poprvé jsem o tom zapochyboval. Naštěstí jsem měl pouze obličej od šlehačky a ohořelé vlasy, maminka z toho ale velkou radost neměla.
"Ty jsi měl ale štěstí," pronesla babička a maminka se na ni zle podívala. Ve vedlejším pokoji se potom mírně pohádaly a chvíli spolu nemluvily. Ale jen krátce - do mých šestých narozenin. To jsem se nemohl dočkat oslavy a vypadl jsem z okna. Naštěstí pouze z druhého patra. Rychle jsem byl naložen do auta a transportován do nemocnice. Tentokrát už bez průpovídek o štěstí. Babička s maminkou už spolu mluvily - v autě se totiž shodly, že mlčením nikomu neprospějí
"Ty jsi měl ale štěstí," prohlásil chirurg neopatrně a nedokázal pochopit, proč se na něho maminka s babičkou zle podívaly. Kromě zlomené ruky a klíční kosti jsem jinak vyvázl bez zranění. Srovnání a sádrování proběhlo rychle a odpoledne už jsme slavili. Připadal jsem si trochu jako krab s krunýřem, pozornost a lítost mi však dělala docela dobře.
Sedmé narozeniny jsem slavil už jako školák - prvňáček. Seděl jsem u svého psacího stolu a psal domácí úkol. Rodiče mne zavolali z obýváku, že mám přijít dolů sfouknout svíčky na dortu. Lekl jsem se a propíchl si perem ruku. Když mi chirurg v nemocnici pero vyndával, neřekl u toho ani slovo - asi si ještě pamatoval loňskou návštěvu. Popřál mi jen k narozeninám a se zavázanou rukou mne rodiče odvezli domů.
Osmé a deváté narozeniny byly docela nudné a chirurg mne už vyhlížel z okna. Z mých návštěv nemocnice se pomalu stala tradice a den před mými desátými narozeninami se rodiče a prarodiče sešli v obýváku. Vím, že se to nemá, ale poslouchal jsem za dveřmi. Zrovna mluvil tatínek.
"Musíme něco vymyslet, abychom zase zítra nejeli do nemocnice." Na chvíli se rozhostilo ticho - to asi všichni přemýšleli.
"Nespustíme ho z očí a to by v tom byl čert, aby se nám to nepodařilo," ozval se babiččin hlas. Souhlasné mumlání znamenalo, že zítra nebudu mít klidu a neustále mi bude někdo stát za zády. I když možná to je lepší než další sádra.
Ráno zazvonil budík a spadl mi na hlavu. Jelikož jsem ho měl po prababičce, tak mi poctivá kovářská práce přivodila otřes mozku. Chirurg ještě pořádně nedopil kávu a už mu do ordinace vtrhla jeho každoroční návštěva. A své desáté narozeniny jsem slavil s několikadenním zpožděním.
Příprava na jedenácté narozeniny připomínala bezpečnostní opatření při návštěvě amerického prezidenta. Ráno mne vzbudila babička osobně a budík byl schován ve skříni. Snídani mi připravili a skoro mne i chtěli krmit - to jsem se ale nenechal. Plastový příbor jim ale nezapomenu. Potom mne posadili do křesla a pustili mi televizi. Po pár vteřinách obrazovka explodovala a když mi doktor vyndával střepy z obličeje, už se ani neptal.
Dvanácté narozeniny jsem očekával s obavami. Tušil jsem, že zase pojedu do nemocnice, spíše mne děsily přípravy příbuzenstva - nejradši by mne svázali a hodili do sklepa, aby na mne něco nespadlo a podobně. Říkal jsem si, jestli tomu radši nejít vstříct a nepíchnout se špendlíkem - smůla by se nažrala a já bych zůstal celý. Tušil jsem ale, že to stačit nebude.
Ten den jsem ani nemohl dospat. Když se do pokoje vplížila babička, aby mne probudila, byl jsem už vzhůru. Opatrně jsem dostal snídani a s knížkou mne usadili do pohodlného křesla. Daleko od televize, ostrých předmětů, prostě všeho, co by mi mohlo zařídit cestu do nemocnice. Začetl jsem se a den pěkně ubíhal. Po kontrolovaném obědě jsem opět usedl do křesla, které se ale pode mnou rozložilo a jedna část dřevěné nohy mi prošpikovala stehno. Když to viděla rodina, babička se pokřižovala a tatínek vyběhl nastartovat auto. Doktor dřevo opatrně vyndal a neodpustil si poznámku: "Za rok na shledanou."
"Radši ne," prohlásil chladně tatínek, když mi pomáhal z ordinace. Doktor se ale jen pousmál.
Třinácté narozeniny vzala moje trochu pověrčivá rodina opravdu vážně. V mém pokoji zůstala jen postel a světlo. A svůj pokoj jsem celý den neopustil. Cokoliv jsem potřeboval, bylo mi přineseno - i bažant. Babička dokonce chtěla být přítomna aktu, abych ho náhodou nerozbil a nepořezal se. Po chvíli vysvětlování mi však trochu soukromí dopřála. Den tak rychle neutíkal, zato to však vypadalo, že skončí bez tradiční každoroční cesty do nemocnice. Večer jsem všem popřál dobrou noc a zhasnul světlo. Později mi v nemocnici vyprávěli, že "ta sviňa vypínač asi probíjel nebo co". Takže zase nic. Koukal jsem, že doktor si do mojí karty vložil list papíru, na který si k danému roku vždy připsal hodinu příjezdu a úraz. Asi si z toho udělal koníčka, pacholek.
O rok později už rodiče trochu rezignovali. Otec připravil auto před dům, všichni mi kladli na srdce, abych na sebe dával pozor, nikdo mne ale neomezoval. Možná proto to byly první narozeniny, které jsem si užil. Skoro užil. Při obědě mi zaskočila kost v krku. Ne - neměli jsme kapra. Byla to taková ta špičatá na kuřecím stehýnku. Tedy opět nic zákeřného - za dvě hodinky jsme byli doma a oslava pokračovala.
Na patnácté narozeniny mne rodiče preventivně odvezli do nemocnice.
"Stejně tam pojedeme, tak ať je to rychlejší," prohlásil tatík. Pronajal tam jeden pokoj a slavili jsme spolu se setřičkami a naším známým doktorem. Překvapilo mne, že pokaždé na moje narozeniny má službu právě on. Odpoledne za mnou zašel a prozradil mi, že si bere službu schválně - kvůli mně. Potom mne uklidnil, že jsem v nejlepších rukou a pod dohledem - nic se nemůže stát. Poplácal mne po rameni a nevím, jak se mu to podařilo, ale natrhl mi triceps. Přišlo mi to, jako když kopne kůň. Doktor se jim i mně moc omlouval, já už jsem ale byl natolik zvyklý, že jsem nad tím mávnul rukou.
"Za rok na shledanou," loučil jsem se s ním i sestřičkami s úsměvem, i když mi moc do smíchu nebylo - ta ruka bolela jako čert. Ale neodjížděl jsem z nemocnice s pocitem, že se doktor bude trápit, že se postaral o úraz na moje patnácté narozeniny.
Před svými šestnáctými narozeninami jsem dodělal řidičský průkaz na malou motorku. Samozřejmě jsem jezdil opatrně - jak jinak. Rodiče přesto dva dny před narozeninami garáž zamkli a klíč někde schovali. Ani jsem se s nimi nehádal - pokud mám prodělat další úraz, na motorce raději ne - mohl by také být poslední. Takže od rána onen inkriminovaný den jsem se vyhýbal všem známým i potenciálním rizikům. Budík jsem schoval, televizi jsem radši ani nezapínal, místo do křesla jsem se usadil na zemi na polštářek. Slavili jsme opatrně, ale čas mi docela utíkal. Než jsme se nadáli, byl večer. Žertovali jsme, že pokud to letos nezkazím, budu lepší než Šípková Růženka (i když obráceně), která měla jako kritické narozeniny až sedmnácté. V osm hodin večer zazvonil telefon. Volal doktor z nemocnice, jestli se něco neděje - večer a my nikde. Maminka mu s hrdostí oznámila, že letos žádný úraz nebude.
"Přišlo mi, jako by byl zklamaný," řekla nám se zmateným výrazem, když telefon položila. Zapomněla však své tvrzení zaklepat na dřevo nebo jiným způsobem pojistit. Když jsem se totiž (už v pyžamu) šel mýt, uklouzl jsem v koupelně. Maminka se běžela podívat, co to bylo za rachot a jestli mi nic není. Otec už věděl, která bije, a šel startovat auto. Nevím, jestli to nebylo za trest, že jsem nechal doktora čekat tak dlouho, ale zasádroval mne skoro celého. Tak jsem byl pomlácený a polámaný. Proklínal jsem osud, protože jsem se nemohl ani pořádně podrbat, na záchod jsem chodil s potížemi - prostě žádný med. A Růženčino výročí se blížilo.
"Chybami se člověk učí a každý rok se posouvám o kousek dál," oznámil jsem rodičům sladké tajemství, když mne vyřezali ze sádrového krunýře. "Letos nepolevím v bdělosti a nic mne nepřekvapí." Připadalo mi, že už tomu moc nevěří. V den mých sedmnáctin nechal tatínek auto před domem, aby nemusel vyjíždět z garáže. Maminka zase měla na telefonu nemocnici na rychlé volbě - prý kdyby bylo nejhůře.
Ráno jsem se rozhodl, že přece jenom půjdu štěstí vstříc a bodnul jsem se v koupelně špendlíkem. Trochu jsem zapomněl na fakt, že mám špatnou srážlivost a tak jsem málem proud krve nezastavil. Nakonec se ale zadařilo a jen maminka měla nějaké poznámky o mé nápadné bledosti a jestli prý nejsem nervózní. Den ale uplynul bez jakýchkoliv událostí a druhý den jsem prozradil recept na "klidné" narozeniny.
Teď mi už bude jednatřicet. Z doktora se stal primář, stále si mne však pamatuje a dokonce mě i poznal, když jsem ho jednou mimo zaběhaný rámec navštívil. Smál se, když jsem mu popsal moji prevenci úrazů a dal mi nějaké bobule na tu srážlivost.
Moje manželka neví, proč se každý rok na své narozeniny zamykám v koupelně a vycházím bledý jako stěna. Párkrát se mne na to ptala, já jsem ale neprozradil. Ani neví, jak blízko byla pravdě, když mi poté odsekla: "Tak se jdi bodnout." |
|
| Epilog |
... čteno v Jindřišské věži 21.2.2008
|
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'PaJaS', 23.02.2008 23:44.
| Názory čtenářů |
22.02.2008 09:13
 Pomerančová  
|
:_) |
22.02.2008 09:16
 Aglája
|
:o)) jako můj táta... jedny Vánoce byl v závalu... ty další sáhl rukou do žhavého uhlí, které vypadalo studené... každý rok jsme s napětím očákávali, s čím přijde tentokrát :o)) |
22.02.2008 13:00
 Haber
|
Skvelé:) dúfam, že to nie je pravda, lebo potom by sme boli dvaja:))) ja som síce nemal úraz každé narodeniny, ale pernementne sa u mňa opakovali (aj opakujú:)), ba v jednom období v detstve až tak husto, že na chirurgii v košickej fakultnej nemocnici sa sestričky zhodli spolu s lekármi na detskom oddelení a povedali to aj mojej mame, že asi ma budú musieť zmlátiť, aby som už k nim tak často nechodil - nevedeli, ako boli blízko pravdy, lebo do pol roka som tam bol opäť, ale tentokrát ma delila od smrti (!) len pol hodina a museli mi operovať pľúca, pričom mi nemohli dať narkózu, takže som celú operáciu videl na vlastné oči:))) a potom som si poležal, ale už nie na chirurgii, ale na nezabudnuteľnom oddelení - ARO... |
22.02.2008 13:34
Goldilocks
|
mně se dneska podařilo vyhodit pojistky v celé škole...keyboardem...a to ani nemám narozeniny :-))) |
22.02.2008 15:55
 stanislav 
|
hehe |
22.02.2008 16:10
Atyska
|
:) to je klasika, nejvíc úrazů se přihodí, když se člověk snaží nic nedělat a být opatrný..... mně se nikdy nestalo nic při žádném sportu, ale všechny úrazy končetin byly z rovných suchých chodníků... roztržená brada z nevinné houpačky aj. |
22.02.2008 19:08
fungus2
|
o))) |
23.02.2008 00:47
 HanaKonvesz
|
pěkně jsme se zasmáli všichni vespolek ... dík |
23.02.2008 12:14
aldebaran
|
Veselá četba. Hlavně, že všechno dobře dopadlo. |
23.02.2008 23:43
PaJaS
|
Díky všem za podporu ;-))
|
30.04.2008 23:28
 Andromeda
|
:o) |
27.05.2008 10:36
PaJaS
|
jsem rád, že pobavilo ;-)) |
30.09.2008 10:37
engelmar
|
Docela pobavilo, i když ke konci si myslím, že je to až zbytečně roztahované. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|