Mám pocit, že jste narazili na obecnější problém: rozdíl, mezi vnímáním čtenáře a kritika. Aneb: pokud si báseň najde osloveného čtenáře, je relevantní systematický srovnávací přístup v jejím hodnocení? Existuje vůbec cosi, jako objektivní hodnota hodná obecného respektování? Může a má kritik vstupovat mezi tvůrce a příjemce, pokud o to ani jeden z nich nestojí?

pána boha - ale vždyť KLIŠÉ vzniká vždycky jen v očích čtenáře... tak proč se tady tak ohromně divíte, že někdo ho tam vidí a někdo ne??? herdékl

břízo: Hmmm. No já jako čtenář obvykle vůbec nečtu názory pod dílem, než si přečtu dílo samotné.
Maximálně si všimnu před jeho otevřením, že už je rámování tipy, rajčaty nebo literkami, ale protože se často rozcházím se vkusem rajčatometačů a literkovačů, moc na to nedbám.
Je pravda, že někdy začnu psát názor a zjistím, že už někdo napsal identický, tak pak se k němu přidám...nebo naopak s názorem polemizuju.
že by mi někdo zkazil dojem z díla...to ne, spíš mi zkazil dojem ze sebe :)

Ale jestli je tu víc lidí, kterým moje názory vadí ve vnímání díla, nemám problém začít je psát jako skryté.
Nebo je to nápad na naprogramování nové funkce na LiTeře: Vypnout Natashu :)

....zdravím všechny, kteří pod texty zanechají kloudné slovo, lépe několik a nejsou o ničem.. :)

... občas rád provokuju

Biri, díky za vlídné přijímání této debaty pod dílem :)

Problém je stále týž... kdo vlastně dokáže vnímat dílo samo o sobě? Ze zde přítomných snad jedině právě Natasha. Jinak se na hodnocení podílejí u sympatie/antipatie k tvůrci, u Maria snaha být za každou cenu v opozici :)

Básnička dle mého soudu moc povedená není (zvlášť trhání motýlích křídel je celkem těžkotonážní klišé). Obrázek podle mě působí vedle textu jak pěst na oko.

No, a pokud jde o tu otázku: "pokud si báseň najde osloveného čtenáře, je relevantní systematický srovnávací přístup v jejím hodnocení?..." a související záležitosti, je to jako obvykle tak trošku "filozofický problém", jehož podstatu se pokusím nastínit na následujícím příkladu:

Začínající, nepříliš sečtělý "básník" stvoří dílko přetékající citem, leč formálně zpracované velmi neuměle, s použitím všech možných klišé. Nepříliš sečtělý čtenář si dílko přečte, a cítí se zasažen, obohacen, protože netuší, že podobných děl již existuje nekonečně mnoho, že rým "láska-páska" je "zakázaný" apod.

1. "Umělec" dosáhl uspokojení vyjádřením svého pocitu
2. Čtenář prožil přesně to, co hledal a co se od čtení poezie očekává. 
3. V širším kontextu však nevzniklo nic, co by se vymykalo. 

Stala se někde nějaká škoda? Patrně nikoliv. Naopak mohl být nastartován proces pozitivní, kdy čtenář, do té doby poezií či literaturou nezasažen, dostane chuť na další podobné prožitky, a přečte díla další a nakonec sám dojde k poznání, že ona první básnička, kterou v životě přečetl, ve skutečnosti za nic nestála - nicméně vzpomínka na to, co v něm probudila, již zůstane. 

O "škodě" můžeme diskutovat ve vztahu k pěstování kulturní povrchnosti, ale má to nějaký význam? Tuhle jsem se zase dočetl, jak "skandální" knížka o Karlovi a Vendule Svobodových, sepsaná údajně na základě skladatelových pamětí redaktorkami Blesku trhá rekordy tržeb. Člověka takové zprávy otráví, ale lze s tím něco dělat? 

Nechť je proces vnímání literatury privátní záležitostí každého jednotlivce. Ať je zde však přístup také k jiným názorům, které může každý dle své libosti buďto vzít na vědomí nebo ignorovat a podle toho si klestit svou vlastní cestičku. Nechť tedy je kritický hlas, ať už jakkoliv erudovaný, vnímán jako sparing partner pro čtenáře i autora.