leden 2006

Stále znovu a znovu umírat na ošuntělém jevišti
s lacinou duší kulis
Absurdní drama, řekli mi v předsálí
stereotypní avantgarda stoického dramatu
Těš se, náročný diváku
Zase budeš moci říkat, budeš mne moci soudit
„umírání mu nejde, nemá vnitřní prožitek, krizi mu nevěřím“
nevěří mi
nevěříš mi, víš?

Abstrakce mé komedie zdá se býti bezvýznamnou
Jiní, lepší, moc mlád, moc stár
Staří mrtví ustoupí mladším mrtvým
Ztrouchnivělost mého saxofonu překračuje svůj stín
A samo hraje jazzové improvizace v prostoru za šatnou

Těžko stepuji
Protože neumí stepovat
A umírá se těžko, když vám blues hraje vaše vlastní ledvina

/Komedie nežije, pošeptalo mi kukátko/

Olysalý plyš se vlezle lísá
Mezi sloupy mihnu se s hlavou skloněnou
Dívám se na ty tři
Ona, on a plyš
Lepivé vyznání pocitu
Co za chvíli zmizí a zbyde jen kousek nebe.

Ne, nemám nervy na tohle jako citohraní
A v prostoru za šatnami se zavile směje ztrouchnovělost mého saxofonu
Omílá dokola, byla bys taky taková
Ale já, raději, věrna své plyšolaciné povrchnosti
v zaniklém třpytu sálů
mám stůl, židli a plastové jablko
Klobouk s moly
A moll je můj hudební doprovod
Ticho v moll
To mollové od molů přožrané divadelní ticho

A tak znovu

A znovu

Umírám v kulisách Idiota.

...