Když ani strkání hlavy do mrazáku nezmírnilo bolest jednoho mého zubu, tak jsem se rozhodl navštívit místního sídlištního zubaře pana Kleštíka. Ten byl postrachem pro vše živé, co mělo nějaký ten zub. A tak jsem tedy s pobledlou tváří došel k budově, v níž byla zubní ordinace.
 Před ní zrovna velitel místních dobrovolných hasičů pan Bělásek uděloval povely, jak roztáhnout plachtu. Počínání hasičů dávalo tušit, že pan Kleštík má dnes mezi pacienty několik osob, které jeho zubařské zásahy moc neocení. Netrvalo to moc dlouho a z otevřeného okna se ozval výkřik, jenž se vzápětí změnil v řev. O chvíli později oknem vylétl pan Kleštík a za ním zubařské křeslo. Ten se poté v plachtě rozplácl jako ta žába a v ruce svíral kleštičky
„Ale tu stoličku jsem mu vytrhnul!“ vykřikl vítězoslavně, načež se v okně ordinace objevil muž kulturistické postavy.
„Kleštíku! Já tě roztrhnu jako hada!“ vykřikl a skočil do plachty. Po dopadu se ozvalo mohutné rupnutí a v plachtě zela obrovská díra. Zároveň bylo slyšet táhlý výkřik, poněvadž pod plachtou byl kanál, který neměl poklop.
„Ještě štěstí, že nejste veterinář. Takový slon by vás určitě rozdupal i s ordinací,“ pronesl pan Bělásek.
„Dneska už žádný nebezpečný pacient objednaný není. Tak můžete zrušit pohotovost,“ řekl pan Kleštík a odkráčel i se zubařským křeslem zpátky do ordinace.
 Ještě nikdy mi tak dlouho netrvalo vyjít schody do prvního patra. V čekárně panovalo hrobové ticho a čekající pacienti vypadali jako voskové figuríny. Na některých bylo možno pozorovat příznaky nervového zhroucení či blížící se infarkt. Jeden muž si nervózně přidržoval palec na tepně levé ruky a díval se na stopky.
„Bije mi srdce více, než je vhodné! Tak mě prosím u pana Kleštíka omluvte. Nashledanou!“ vyhrkl náhle a sprintem vyběhl z čekárny. Jiný pacient, který rychle chodil po čekárně sem a tam, náhle odešel na chodbu a už se nevrátil. Když se z ordinace ozval zvuk vrtačky, tak to zapůsobilo negativně na psychiku všech. Jedna žena omdlela a několik mužů se k ní hned vrhlo. Vzápětí byla jimi odnesena a nikdo se už do čekárny nevrátil.
„Také mě prosím vás u pana Kleštíka omluvte. Přijede mi zanedlouho tchýně a já se jí už nemůžu dočkat,“ vysoukal ze sebe mladý muž, který byl v obličeji bledý jako stěna, načež vyběhl z čekárny.
„Hrome! Já zapomněl vypnout sporák a mám přes něj položený tepláky!“ vyhrkl poslední pacient v čekárně a kvapně odešel. 
 A tak jsem zůstal v místnosti sám. Ta skutečnost mne však deprimovala, a tak jsem po špičkách šel k východu z čekárny. Ale zakopl jsem o odpadkový koš, abych poté zavrávoral a nárazil do něčeho, co připomínalo nástěnku. To něco opravdu byla nástěnka, kterou se mi podařilo hlavou prorazit. Se zubním kartáčkem zaraženým v uchu a rozmatlanou zubní pastou ve vlasech jsem poté seděl omráčený mezi trubkami topení. Přitom mému zraku neunikla cedule spadlá z nástěnky, na níž bylo velkými písmeny napsáno: KDO SI ZUBY NEČISTÍ, TOMU JE KLEŠTÍK ODSTRANÍ.
 Vzápětí se otevřely dveře a v nich se objevil pan Kleštík, který pohledem dravce přehlédl prázdnou místnost. A poté, co mne spatřil, tak se ke mně vrhl jako na svou kořist.
„Tak vás tu vítám! Doufám, že váš zájem o tu nástěnku nebude mít žádné následky,“ řekl mi.
„Už jsem v pořádku. Já jsem se spletl. Já jdu k očnímu, protože mě rozbolely brýle,“ řekl jsem zmateně.
„Ale když už jste tady, tak se vám podíváme na zoubek!“ vyhrkl a já jsem byl odtáhnut do ordinace.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI