Byla tma.

Ležel na gauči, ale nespal. Snažil se neodhánět myšlenky, které k němu přicházely odnikud. Nesnažil se je pochopit ani hodnotit. Nechával je bez povšimnutí procházet hlavou a pomalu vyšumět v těžkých závěsech potemnělého pokoje. Soustředil se na rytmus  dechu a uvědomoval si tíhu svého těla. Udržoval se v této nehybnosti, aby na něj nemohly dosáhnout výčitky.

Kdy k tomu došlo poprvé? Muselo to začít daleko dřív, než koupil Petře auto. Malé autíčko, stříbrný yaris. Petra byla uchvácena rozkošnými detaily. Ten den, co jí předal klíčky a ona se s ním poprvé projela, ji pozval na romantickou večeři. Byl přesvědčený, že večer bude mít své pokračování. Nemohl se dočkat, až přijedou domů a on ji z garáže donese pokrytou polibky do ložnice a budou se milovat. Vášnivě jako dřív. Anežka byla u babičky, Petra nebude nervózní, že by je mohla slyšet. Petře zářily oči a nechala se rozmazlovat, líbat, hladit a on cítil, jak jeho vzrušení stoupá a hřejivě mu projíždí tělem. Něžně Petru položil do peřin a chvíli se mu zachtělo nechat rozsvíceno. Dobře ale věděl, že na to Petra nepřistoupí a nechtěl jí dnes dát jedinou záminku k nespokojenosti.

„Cvak“.. a byla tma.

„Doufám, že mi co nejdřív to autíčko přezuješ na zimní obutí,“ šeptla mu do ucha, když on jí něžně zubama svlékal ramínko podprsenky.
„To víš že ano, miláčku,“ vydech a políbil jí levé ňadro.
„Hlásili, že příští týden už může sněžit, že to zařídíš do pátku?“ už nešeptala, ale mluvila na něj důraznějším polohlasem.
„Jistě , zlatíčko, hned zítra to udělám,“ bezmyšlenkovitě mumlal a snažil se přitisknout k jejímu klínu.
„Jak to můžeš říct? Zítra přeci jedeš pro Anežku! Zase jen slibuješ!“ prořízl Petřin hlas ostře tmu. Prudce se posadila na posteli. „Ani dneska nedokážeš nelhat! Kolikrát už jsi slíbil, že vyměníš tu zářivku? Jak dlouho slibuješ Anežce zoologickou? Nic nesplníš, nic! Myslíš si, že mi koupíš auto a bude klid? Vsadím se, že se těch zimních pneumatik dočkám tak na jaře. Je ti jedno, jestli se někde s Anežkou zabijeme. Je ti všechno jedno. Jsi nezodpovědný, nehorázně nezodpovědný.“
Svalil se do polštářů a přemýšlel, co mu působí větší bolest. Jeho nevyplněná touha či mizející láska k Petře, nebo snad ostrý zvuk jejího hlasu.
Druhý den dojel pro Anežku, nechal přezout auto. Zářivku naschvál nevyměnil. Stejnak si byl jistý, že se najde mnoho dalších nesplněných úkolů. Každý večer se to opakovalo. Jak zhasl lampičku, ozvala se výčitka. Někdy bylo jen ticho.. to bylo napětí k prasknutí. To se velmi opatrně obrátil ke své ženě a velmi zlehka sunul ruku směrem k ní. Někdy se dostal až k ní pod peřinu, až na bříško..ale pak to zase začlo. Naučil se časem předem si představovat věty, které s cvaknutím vypínače uslyší:

„Cvak.“
„Co zhasínáš? Ještě si čtu, copak to nevidíš?
„Promiň, miláčku, nevšiml jsem si.“
„Samozřejmě, protože si mě vůbec nevšímáš. Jsem ti úplně volná. Jako bych snad ani neexistovala! Kdy jsi se mě naposledy zeptal, jak se mám, na co myslím??“
„Zlatíčko, jak se máš?“
„Špatně! Vedle takového ignoranta, jako jsi ty!“
Rozsvítil lampu a přikryl si hlavu peřinou.
„Zhasni, už jsi mi zkazil náladu i na to čtení. Dobrou noc!“
Popaměti zhasl, ani nevytáhnul hlavu z podpeřiny.
„Ani dobrou noc mi neřekneš? Nemáš mě už ani trochu rád?“ Petra se dojmula sama nad svým neštěstím a po tváři ji skanula slza. Jak může být někdo tak necitlivý jako ON!

Druhý den vyměnil zářivku, připevnil poličku a vytáhnul kolo z garáže. Rozhodl se, že všem výčitkám ujede. Jak dlouho nebyl na Kleti? Naposledy s Robertem, ale to už budou nejmíň dva roky. Vytáhnul ze skříně krabici, ve které měl uložený dres, rukavice, helmu. Všechno na svém místě tak, jak to s pečlivostí uložil. Chybí mu brýle. Půjčil je tenkrát Petře, když jí vlítla moucha do oka. Moc jí neslušely a Petra na ně měla vztek Dodnes ji měl v podezření, že je v té hospodě zapomněla naschvál. Musí si zítra koupit nové. Zítra na to ale nedošlo, ani pozítří. Koupě brýlí se zařadila mezi Petřiny výčitky, které k němu přicházely ze tmy. Čtrnáct dnů si to připomínal, čtrnáct dnů se chodil dívat na připravené kolo do garáže. Netroufal si provézt vzpouru a nechat neposekanou zahradu nebo Anežku nevyzvednout ze školky.

„Volal Robert,“ oznámila mu Petra vztekle v sobotu ráno. Stála mezi dveřmi v bundě a za ruku držela Anežku. „Prý jste se dneska domluvili na vyjížďku. Takže s námi do té ZOO zase nejdeš, co?!“ vyštěkla a bouchla dveřmi. Slyšel jak startuje svého yarise. Jak se od domu vzdaloval zvuk bublajícího motoru, tak se do něj vlévala postupně radost nespoutanosti. Navlékl na sebe dres, naplnil ionťák, zašněroval tretry..Robert už zvoní u dveří. Jupíí!! Jedéém!!

„Roberte, to je taková nádhera!“ řičel nadšením na vrcholu kopce. „Dolu si dáme parádní sjezd, žádná pohodička po silnici.“ Všechno zapomenuto. Žádná Petra, žádné výčitky. Jsou tu jen oni, kola, svoboda, volnost! Jako za starých časů. Robert mizí v lese po úzké cestě plné kamenů a kořenových schodů.
„Bacha, větev!“ zaslechne v poslední chvíli a ucítí ostrou ránu do očí.

Je tma!

„Ty sis ty brýle nemohl koupit, co? Tak teď to máš!“ slyší výčitku ze tmy.