Když zhášíš postupně všechny své svíce a v náručí s malým tiše uleháš, tak, abys nevzbudila jeho klidný spánek něčím nečekaným, po tvé tváři tiše stékají slzy velké, jak hrách a jsou plny rozkoše, která je tou jedinou nedotknutelnou součástí dnů smutnějších, než samo splihlé období některými ženskými nazývané mateřská dovolená. Jdou dny jeden za druhým a po několikáté se již sama sebe ptáš, kde je on, kde je a kdy přijde potěšit se s malým, či s tebou, a takovou, jaká jsi, jaká uleháš v prostoru svého vzdušného příbytku, který ti je prozatím dostatečně veliký a snad jej jednou budeš moci použít také pro něco víc, než jen přebývání. Vždyť pochop, drahá, jdeš mi už na nervy s tím tulením a mazlením se k malému, který tím cicmáním se jen a jen chátrá, nebo|ť co jediné děcko potřebuje, je jeho táta, rozumíš, a tak nemůžeš sama prožívat ten svůj refrén napořád, dokola kolem na kolovrátku těch tvejch citů, pocitů, žalů, peripetií, katastrof no a jinak…rozumíš. Jdi do srdce hloub a tam najdi poutníka, najdi to místo, kde je ten Labyrint světa a ráj srdce, najdi si mámení a shodni se na jeho stránkách s tím, co ti moderní doba přináší, jako výplodek té tvé cesty, cesty za poznáním a za kořen své osobnosti, pluj plavbou zkušeného námořníka. A dopluj, ženská, nešetři citem, ale jdi za trochou pozemské pravdivosti, která je důležitá pro tvoje uspokojení zde na Zemi, rozumíš?!…