Preparace mrtvých zvířat, zejména loveckých trofejí, má u nás dlouhou tradici. Mnohé staré preparáty jsou z dnešního pohledu spíš mumifikáty, ale vycpávání trvanlivým materiálem přetrvalo až do dnešní doby.

V Evropě se první vycpaniny objevují ve šlechtických a měšťanských tzv. kabinetech kuriozit. O oblibě sbírek vycpaných zvířat svědčí i dnešní kolekce v mnohých zámcích. Jsou to nejen místní trofeje, ale i exotické úlovky ze zámoří. Existují i vycpané exempláře oblíbených koní nebo psů, s nimiž se majitel nechtěl rozloučit ani po jejich smrti. Kvalita starých kusů je samozřejmě výrazně horší než třeba u exponátů v odborně vedených muzeích.

Až do poloviny minulého století se většina exemplářů vycpávala "na měkko". Stažená kůže se vyplnila koudelí nebo vatou a nohy, křídla a krk s hlavou byly spojeny smotanými drátky. Kupodivu se i tehdy našli takoví mistři vycpavači, kteří i tímto jednoduchým způsobem dokázali udělat velmi živě vyhlížející exponáty. Dokladem je snímek sýčka z roku 1876, vycpaného neznámým mistrem pro sbírku loveckých trofejí kněžny Leontýny Fürstenbergové z křivoklátského panství. Zajímavá je i samotná fotka, pořízená camerou obscurou bez čočky na dlouhý čas a přímo na fotografický papír. K životnosti přispívá i romanticky aranžované a částečně malované pozadí. Exponáty v podobné kvalitě ovšem byly spíš výjimkou. Dokonalost přinesla až moderní metoda vycpávání na tvrdý model.

Samotná preparace spočívá v odstranění masitých částí těla zvířete a vymodelování jeho postavy z kůže, vyplněné preparačním materiálem. Vycpavač vystačí s celkem jednoduchým nářadím. Především potřebuje dobré ostré nože nebo skalpely, kleště kombinačky, kleště štípací, zásobu dřevité vlny, železné vázací dráty, buničitou i bavlněnou vatu, režné nitě a pak to nejdražší - skleněné oči. Nejjednodušší je vycpávání ptáků, protože husté peří skryje všechny případné nedostatky.

První a nejdůležitější úkon je stažení kůže. Preparátor provede řez na hrudi až po břicho k řitnímu otvoru. Kůži opatrně rozhrne a vyjme nohy. Jakmile se objeví kloub, nohu odřízne a pokračuje stejně na druhé noze. Jakmile jsou uvolněny nohy, odřízne z vnitřní strany kostrč a může stahovat kůži ze zad až k ramenním kloubům křídel. Ty odřízne a postupuje ve stahování krku, až se objeví lebka. Kůži stahuje až ke kořeni zobáku. Pak provede řez v týlu a oddělí celé tělo od hlavy. Další úkon spočívá v oškrabání veškeré masité části lebky, vyříznutí jazyka a odstranění očních bulv. Nakonec odstraní mozek.

Po očištění vnitřních stran kostí křídel a nohou ošetří kůži z rubové strany, což spočívá především v seškrabání zbytků tuku a vaziva. Kůže se pak z vnitřní strany dobře natře preparačním konzervačním roztokem, nejčastěji kysličníkem arzenitým, který dobře vniká do základu peří a dlouhodobě chrání vycpaninu před moly a jinými hmyzími škůdci.

Další prací je zhotovení modelu podle rozměrů upraveného těla. Chumáče dřevité vlny stlačuje preparátor kolem drátu, který tvoří páteř. Ovazováním nití zpevní model tak, aby do něj mohl zapíchat a upevnit dráty vedené z křídel a nohou. Je důležité, aby dráty byly upevněny anatomicky přesně v místech původních kloubů. Dráty v nohách procházejí v běhácích po zadní straně kanálem pro šlachy. Vycházejí ven chodidlem a slouží k upevnění ptáka na podložku.Podobně se vidličkou z drátu upevní k modelu ocas. Pak se doplní některá místa na těle vatou, aby preparát měl hladké a plynulé tvary.

Po zašití řezu na hrudi přichází na řadu nejnáročnější operace: vytvarování postavy a hlavně přirozeného postoje zvířete. Ten musí preparátor pečivě odkoukat od živých zvířat, aby konečná poloha byla co nejvěrnější. Poslední operací, která dodá opravdové zdání života, je zasazení skleněných modelů očí. Pokud jsou dobře zasazeny pod víčka, dodají preparátu správný výraz. Pak už zbývá jen uhladit peří nebo je naopak někde načechrat a celý preparát nechat v suchém prostředí dokonale vyschnout.

Preparovaná zvířata mají v současné době velkou oblibu u soukromníků zejména v západní Evropě. V Německu jsou častým doplňkem interiérů. V Bavorsku vyrábějí preparátoři kromě loveckých trofejí také zvláštní bájné zvíře nazývané Wolpetinger. Je to složenina z ondatry s tesáky, parohy, křídly a běháky z divoké kachny s veverčím ocáskem.Tento kýč, připomínající sádrové trpaslíky, bývá i přes vysokou cenu nezbytným doplňkem loveckých salonů a restaurací.

Podobně jako ptáci se preparují i savci,ale vycpávání je náročnější, protože srst nekryje drobné vady na tělním modelu tak dobře jako peří. To se dá napravit tím, že se model před natažením kůže potře modelářskou hlínou a dobře uhladí. Nejnáročnější je preparace velkých savců pro muzejní účely. Tady už většinou vycpavač musí spolupracovat se sochařem.

Ten zhotoví malý model zvířete a podle něj se pak vytváří na železné konstrukci přesný hliněný model svalovce budoucího objektu. Po dokončení a přesném přeměření se zhotoví dílová sádrová forma, s jejím využitím pak definitivní model těla ve skutečné velikosti, na nějž se natahuje vydělaná kůže. Záleží pak hodně na preparátorovi, který musí dokončit detaily těla tak, aby skryly švy a zvíře vypadalo co nejživěji.

Vycpaná zvířata se nejlépe uchovávají ve skleněných tubusech hermeticky uzavřených proti prachu, který je největším nepřítelem vycpanin.

Preparátorské řemeslo je u nás takřka na vymření a dobré preparátory je možno počítat na prstech. Většina konzervátorů přírody v České republice se dnes spokojuje pouze s uchováváním stažených kůží z uhynulých zvířat. Je to škoda, protože moderní metody umožňují zhotovit naprosto dokonalé preparáty. Třeba žáby a obojživelníci se dají preparovat chemicky tak, že v teplých lázních v termostatu se nahrazuje voda a tuk v tělech parafinem.Takový preparát vypadá jako živý a teprve když jej vezmeme do ruky, poznáme, že jde o vycpaninu. Podobným způsobem se v moderních muzeích preparují holé obličejové části primátů a výsledný vzhled při dokonalém zasazení očí je až neuvěřitelně živý.

nebuď nasranej wopíku, tím to celé globální oteplování ještě zhoršíš!