Byl to jen sen,
ale už neusnu

Bojím se strašidel, co chodí v mé hlavě
sem a tam, dopředu i pozpátku a křičí
do ticha svého

a nebe, nebe je žluté,
dnes se v něm utopilo slunce /nemělo to být jinak/

změnilo se ted v pocit

tak romantický
že by všechno kolem spálil
i mě a Tebe v alejích štěstí /

Neobyčejně své špičky
dívek a chlapců s křídly

míjí se v tančení po hranicích v Meziněčím
/ Co to je... láska... už nikdy nezjistím /

Nejde to popsat,

skloněné hlavy a čtyři dlaně ve dvou

modlí se

/pro vznik
hvězd/

ví to,
Zhasnou už za chvíli
Každý
si musí něco přát

/ jsi milován,
chceš též milovat /

Zbytky hvězd

jsou pro svět důležité,

/Jako baletky Na popraskaném ledu/

neutopí se, nespadnou dolů

vidiny zžité

Neutopí se

v zapomnění slibů z věčnosti

.

Prý takhle se to stalo

/a je to tak krasný,
že už to asi nikdy nezažiju/

stalo se
ze mě vše co jsem

odsuzovala

/ už nikdy nebudu plakat,
nebudu plakat
už nikdy /

Nástup a scénu - je čas žít -
roztekla se Ti řasenka
a rtěnku musíš obtisknout na límec-

Srdce zírá,
ale nemluví

/Jako já
to už je dávno/

A on

je nervozní, možná zapomene scénář
a jednou neřekne, že mě má rád

bude si myslet, že padá nebe
a dneska to nebe

doopravdy padá

z něj

takový podezřelý déšt,
nejde vyčítat

nechává za mnou všechny pohledy
a stopy něčeho nezapomenutelného

/vyšlapavání tiše po hvězdách,
aby snad vážně tolik nebolely/
by pro Zem bylo lehčí

šířit jejich krásu a něhu moci neusnutí

ve dvou dlaních a nekonečném vesmíru

.
.
> .

Protože moje duše odlétla
moc vysoko
a krásné šaty visí
přes tuhle oblohu

a ani lampy rozsvěcené

nezabrání, abys našel tmu

třeba až jednou

hvězdy spadnou

a víš co? ono je to všechno tak zatraceně vtipný,...

Svět není zlý však nemohu jej hájit,

nežijem, každý jen dělá to co musí

.
> .
.

I moje dlaně těžko zkusí

Ty tvoje aspon najít

.