Mlčíš a v polospánku odehrávají se podivné úlety, které vznikly všechny, jeden po druhém včera, v čase dávné viny, či neviny těch, kdo stojí proti sobě spolu. Jsou dávná vítězství rozeseta v pohárech nadějných, milých a rozkošných klínech žen, co budí je světská radost, ta, která zdánlivá stojí opodál roztroušené pozornosti, unikající vniveč soudnosti celého procesí prosících ženských očí. S hloubkou citu, který jako jediný zůstal po podivném reji tančících zvěrstev, která jen může společnost vykouzlit, pokud není ještě čas na spaní, anebo i je, ale establišmentem společnosti daná situace je prostě taková, že spát se ještě bojíš, je totiž tma a tak se dá prostě se bát a nezamhouřit oka. Kdo zdá se být moudřejší, než svatospánkem zjižnělý osamnělý mužský s hrudí prosáklou spokojeně páchnoucí hmotou, vzniklou jistě při hlubším konejšivém spojení s realitou zrání v časové komůrce příliž nekonečného vesmíru, která je známá ve spojení s hmotností, rychlostí a prostorem v obecné teorii relativity, kterou onen muž jistě nikdy neviděl, neslyšel, nejevil o ni zájem a ani nikdy nepočítal s tím, že by se mohl dostat dál, než z trička do košile Bylo po dešti a tak se jevily všechny možné úlety, jako osmý zázrak, spojení duhy a barevnosti spektra celé vzácnosti okamžiku, chvíle, kdy hrají trumpety kankán, s národní tématikou kdesi daleko v nebi, za hustou oblohou plněnou krémem mlhy a par vlastních životních rozhodnutí, která posunují životy lidí dál. Když šel do své zahrádky, viděla jsem ho, utíkal, jako vítr ve věčné sílící explozi, jakou je pro něho dalece ještě neznámá, známá propast nekonečna času v časoprostoru a ta zahrádka stála a stála a stála mu u nohou a čekala, až se jí dotkne těma rukama, které jsou ty pravé. Měšec, který plnil se nadějí na budoucí bezzávazkový život s touhou po kráse a tvořivosti v životě, když zdá se být možná spousta nových možností, ale je zvykem platit za ty staré. Pak také pilné střevo s básněmi okolo talíře dobrot, co napekla je máma, ta vzdálená kosmická bytost, když přijde k ní blíž a stejně není spokojen. Kdož spokojen jsi v životě s mírou uvážení v situacích, které nabízí ti tvůj život a jen on smí ti dát, co potřebuješ k péči o své nitro, jsi uveden do stavu plné blaženosti, spatříš-li orosenou zrzavou blondýnku, co dívá se na tebe přímo do očí, které už na ni dávno čekají a které vědí, že ona přijde. A přijde až sem, hladová po styku a prostá všech nesmírných lidských tuh a očekávání. Jen jednou, když jsem byla ještě malá jsem uviděla tu holku s touhou rozevlátou čekat na svůj vlak, který už dojel a blížící se utržený vagón pískal po kolejích, jako umí hvízdat jen vítr v suché plačící zemi. Pak projel a život šel znova dál, touhy šly stranou a dá se říct, že není nikdy možné neuvidět, jak začíná se odhalovat život.