| Prolog |
|---|
|
| paní atwoodová, nemůžu tě najít |
paní Atwoodová
Vystoupil z tramvaje a mokré Nusle ho vsákly do sebe.
Mezi prostředníkem a palcem držel knížku a ukazovák mu pevné desky svíraly na straně třicet čtyři.
Chodník byl pod teniskami tvrdší než obvykle. Ulice byla šedá a domy v
ní vysoké a prázdné a lítali nad nimi nějací černí ptáci. Nahoře se
plazil most a vypadal jako někdo, kdo se z posledních sil drží nad
propastí konečky palců a jedno vyděšené oko zpod ramene civí bez
mrknutí přímo na hubeného kluka v teniskách.
Uběhly sotva tři
hodiny od doby, kdy potichu a sekaně vysvětlil, co k ní cítí. Kamarád,
za kterým jde do hospody, ještě nic netuší, a tak se prvních pět
cigaret bude svěřovat s vlastními problémy.
Ve sluchátkách se
rozezněla další píseň a jemu se zastavil dech a zaradoval se. Byla to
přesně ta skladba, kterou si teď chtěl poslechnout, každý tón mu
projížděl páteří a souznil s ním. Byla to jenom jeho píseň, nedotčená
snahou navodit dobrou atmosféru v její nebo její společnosti, byla jen
jeho, a nevadí, že si z ní poslechne sotva dvě minuty, protože se už se
blíží k Bratrovi v triku, hospodě, kterou vedou podivní intelektuálové
před padesátkou, co se smějí svým interním vtipům a po lokále jim
pobíhá kotě uvázané na horolezeckém laně.
Zapálil si cigaretu
a zasmál se té nové skutečnosti. Že je volný. Byl jako entuziastický
horolezec, poskakoval a pobíhal a hledal průvu mezi skalami, aby ji
mohl s řevem a s napřaženýma rukama přeskočit. Byl jako cestovatel, co
právě shodil z ramen těžkou tašku a oddychl si při pohledu na svůj
černý vršovický činžák, který rok neviděl.
„Nemůžu tě najít.“ řekl jí dneska.
Takovou blbost že řekl?
„Víš, prostě tě nemůžu najít.“ šeptal jí s vážným tónem, když seděli v
trávě někde nedaleko jejího domu. Holka na něj civěla svýma hezkýma
očima a občas říkala: „Já to chápu.“ A takhle si to opakovali, občas jí
nabídl cigaretu, hrabali se rukama v trávě a koukali na obzor šumící
dálnicí. Když si to mezi hluchými pauzami zopakovali po čtvrté,
usoudili, že už to stačí, a zdvořile se rozloučili.
Atwoodka by mu takovéhle rozloučení snadno projít nenechala. Proto jí
koneckonců říkal Atwoodka. Byla tvrdá. Každá její výtka a připomínka
prořízla jeho ego jako žiletka. A psala básně. Asi by se mu zasmála.
Pak by řekla: „V první řadě nemůžeš najít sebe, víš?“, nakonec by ho
přesvědčila, aniž by se snažila, že s ní chce být až do konce života.
Atwoodka byla křehká tělem, s malýma ručičkama a vysokým hláskem, ale
uvnitř tvrdá a hořká a trochu potají hodná. To ona ho všechno naučila.
Naučila ho respektovat ji a přitom z ní nemít strach, naučila ho mít
prostě rád, bez strachu z vysvětlování a odůvodňování. Naučila ho občas
se smát svým problémům a taky problémům jiných.
Později se jeho
bezstarostný smích začal střídat s pocity tiché, znuděné beznaděje. Ta
nenápadně přešla v naprostou beznaděj, kdy seděl na záchodě a plakal
nad směšnou představou, že není milován.
Naučila ho klepat
bradou z žárlivosti. To když se jí jednou z hloupého rozmaru zeptal,
jestli se jí líbí ještě někdo další a ona mu vykládala jak v hospodě
pod stolem tře koleny o přísedícího a jak si pak chodí ven zapálit a
čeká. Když se jednou milovali a ona odjela, probudil se s ošklivou
vyrážkou a brečel.
Nevídali se s Atwoodkou často. To mu pomáhalo horoucně jí milovat a časem stejně nenávidět.
„Bála jsem se, že už tě neuvidim.“ řekla mu slečna Nemůžu tě najít.
Dávali si kafe v příjemném podniku a ona byla moc krásná a on věděl, že
mu to taky sluší, po dlouhé době. Vypadala inteligentně, kaštanové
vlasy měla lehce zvlněné a voňavé a mandlové oči rámovaly hezké červené
brýle. Sama si ho našla. Nechtěl se s ní vyspat, prostě mu s ní bylo
dobře a byl šťastný, že je nadšená. Z melodií, z tichých domů a ze
dvorků, kde se v noci pod obrysy lampy vlnily kontury stromů a žhnula
světýlka dvou cigaret. Byl nadšený z nového nadšení, z toho, jak se
budou vzájemně učit, jak si budou vysvětlovat a vyprávět, byl nadšený,
že jí toho může tolik říct a že jí může něco naučit, holku z doktorské
rodiny s krásným baráčkem a se dvěma auty, bylo to jako z nějakého
proletářského románu, kde se dívka z měšťanské rodiny zamiluje do
chlapa, co pracuje rukama. Ha ha. Jo, byl jako chlap středního věku,
jako mrzáček z ochablého vztahu, svojí silnou ženu vídával ve výlohách
kaváren, jak se pozorně usmívá. Pod stůl, na nohy, se radši nedíval.
Bylo to jako od té staré dobré Margaret. Od té mrchy, co dostávala ceny
za definice prohnilých vztahů, za svinské chlapy a za svinské ženské a
za šťastné ženské, co den před svatbou opustili své snoubence a běžely
se vyspat s milenci.
Bylo to směšné. Nebylo mu čtyřicet, aby
to všechno byla pravda, a nebylo mu šesnáct, aby měl naději, že se
ještě odnaučí brát se tak vážně a aby lámal srdce dívkám jen na několik
týdnů.
„Myslela jsem si to,“ řekla mu před autobusem
Atwoodka. Zapálila si svýma malýma ručkama, podívala se někam do
prázdna a jak vypouštěla kouř, dodala: „Tak snad není moc blbá.“ a
odfrkla si. On se tvářil klidně, potichu kouřil svoji cigaretu.
Soustředil se na svojí levou ruku, aby se s cigaretou nevymrštila moc
rychle, soustředil se na pusu, aby se neroztáhla do šíleného úsměvu a
taky na nohy, aby nezačaly poskakovat a na hlas, aby se nerozkřičel
touhou po novém.
Upřel na ni tázavý pohled, když na něj
nereagovala, zeptal se: „Zvládneš to?“ a ona se trpce zasmála.
Rozloučili se během několika vteřin a vyměnili si letmou pusu nebo to
možná bylo chladné obejmutí nebo možná vůbec nic a když ten večer
přijel za slečnou Teď mám konečně čas na to tě najít!, ještě mu nedala
pusu a pořád byli trošku odtažití. Ale to do dvou týdnů zmizí.
Nazítří, nebo možná až ten další den, mu napsala Atwoodka, odpověděla
mu na nějakou jeho zdvořilou otázku, že si zrovna holí nohy, bere si
krátkou sukni a odchází do hospody. To bylo naposled, co mu napsala.
Pozorně poslouchal vyprávění své nové dívky. Lehávali v předměstských
loukách a sledovali noční nebe, ve sluchátkách potichu šuměly
neartikulovné ruchy z písniček a do svíček padali broučci.
„A
kdybysme měli ty lahve dvě, už bysme asi leželi v sobě.“ řekla a ve
cvrkající tmě bylo vidět její úsměv. A tentokrát měli ty lahve dvě a
věděli: „teď už ale nepotřebujeme víno.“ řekl on a taky se usmál.
Když ji ten večer hladil po zadku a po prsou a nic necítil, neměl
strach. Spoléhal a konejšil se týdny a týdny, které se před ním
najednou roztáhly a svůdně po něm koukaly a v teplých náručích nesly
čas na podnose. Všechny tvary bude přejíždět se vzrušením a taky s
láskou, líbat bude upřímně a spontánně, protože nadrženost si tímhle
způsobem kompenzovat nemusel.
Poprvé spolu koukali na
film. Hladila ho. Byla spokojená, naplněná, usazená. Takže už ji
nejiskřilo v očích, jako tenkrát, když spolu byli poprvé a on se cítil
bičovaný amazonskou Atwoodovou., nemilován a podváděn. Nesvírala rty a
nedržela ruce blízko u sebe v nejistotě, co by udělaly, kdyby je
pustila, a neptala se: „Nevadí ti to?“ když ho toužebně objala. Teď
měla jistotu. Přejela mu zničehonic rukou po rozkroku a on se podíval
do těch hezkých očí bez jiskry, kterou vytěsnil trochu matnější lesk
spokojenosti. Plnosti. Usazenosti. Kdyby po něm přejela rukou ještě
jednou, možná by se pod tou tíhou propadl do pohovky.
Týden na
to se šli projít, šli rozvláčně, kroky prokládali nekonfliktními
větami, dlaně se nekonfliktně potily, předměstský obzor, ten šuměl
výpadovkou a byl prázdný. Slečna ho klidným tónem vychvalovala. Když si
sedli pod šedivé, vypasené nebe a zapálili si, chvilku po sobě ještě
házeli spokojené věty, když odklepl do trávy a konečně řekl:
„Nemůžu tě najít, víš?“.
„No a myslíš, že už to nejde napravit?“ zeptal se kamaráda v hospodě.
Vyhrávala nějaká avantgardní hudba, předtím pouštěli nějakou známou
věc, jeho oblíbenou, jak na to proboha mohl zapomenout?
Majitel hospody a jeho kámoši se do jednoho čemusi hlasitě začali
řehtat, takže neslyšel kamarádova slova, která uzavírala jeho
rezignované vyprávění. Pak se ještě začali překřikovat.
„...že
prostě to nemá smysl,“ odmlčel se kamarád, „..stě … nemyslet a ....
protože .... tak, no.“ Pak se zvedl, že si odskočí. Ještě něco dodal a
zasmál se.
Jemu v hlavě pořád zněla ta hudba. Musí jít domů a poslechnout si ji.
Kamarád vyšel ze záchodu a zastavil se u provizorně postaveného baru,
řekl si o kofolu a pivo, ale on na něj zavolal: „Mně už nic,“ přátelsky
dodal: „Půjdu!“
„Tak jak chceš, no.“ pokrčil rameny kamarád a
barmanka s hezkým tělem se usmála a skoro to vypadalo, že budou
společně trvat na tom, aby výlet do hospody ještě nekončil. Dotyky
ještě ale nebylo tak daleko, aby musel zůstávat kvůli každé barmance.
Zarachtal klíči, na přehrávač nahrál alba, která se mu před chvílí
zaryla pod kůži jako staré milenky, vzal si do batohu lehkou bundu,
kvůli začínajícímu podzimu, na rohu koupil kolu a cigarety, nastoupil
na přijíždějící autobus.
Když si sedl a zaposlouchal se do
hudby, začal se pro sebe smát. Jsem zpátky, říkal si, a v zářících
očích mu přejížděly neonové cedule, rozsvícená okna paneláků a
projíždějící světla aut. Otevřel dnes nově rozečtený román a zhluboka
nakousl odstavec. Jako vrátit se po roční cestě. Opustil tu, co nemohl
najít, a vlastně taky.. Atwoodku. Tak dávno. Jako když soudruzi pro
horolezce mezi nuselskou průrvou postavili betonový most a ten nový
most stál, důstojně, s rukama skříženýma na hrudi a s pohledem
mhouřícím k dalekému Pankráci.
Když vystoupil a autobus se z řevem odplahočil k poslední noční zastávce, chodník byl tvrdý, stejně jak před hospodou.
Zavanul studený vítr. Pak znova. Byl silnější.
Trochu zpanikařil.
Chvilku se ještě bezdůvodně křenil.
Jsem volný.
Pak si na prázdné ulici lehnul. Natáhl palce, ukazováky, protáhl celou
páteř a s posledním zbytkem sil zvedl hlavu a jedno trochu vyjevené oko
nasměroval pod sebe. Chtěl vidět, co ho čeká, když se neudrží.
Slečna „nemůžu tě najít“ seděla v pokoji a bylo jí trochu smutno.
Atwoodku ošahával hezký a poměrně chytrý kluk a ona doufala, že jí nebude šahat na nohy, které si přes měsíc neholila. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'user', 07.07.2007 11:21.
| Názory čtenářů |
04.07.2007 19:27
 Shari  
|
uf ...f |
04.07.2007 19:30
Shari
|
a neviem prečo mi teraz v hlave hrá Poison od Coopera.. |
04.07.2007 22:38
user
|
děkuju!:) |
07.07.2007 10:55
Marty_Zappa
|
tohle mě posadilo na zadek
takle bych chtěl umět psát lit. |
07.07.2007 10:56
Marty_Zappa
|
rád bych k tomu řekl víc, ale nemám slov |
07.07.2007 11:11
user
|
tyjo:)
děkuju:)) |
09.07.2007 08:31
Dominika
|
dobré čtení... |
09.07.2007 13:55
Haber 
|
má to v sebe napätie
aj iskru* |
09.07.2007 19:55
kuřecí hovínko
|
a toto je výborná práce |
10.07.2007 15:09
kalais
|
myslim, že psát umíš
občas mě to strašně rozčilovalo... ale jinak se mně to líbilo, někdy jsem se i poznávala... a slyšim radiohead... tak nějak se mi to propojilo:)
líbí ale chtěla by dopilovat;) |
10.07.2007 15:16
user
|
no a v čem tě to rozčilovalo?
a v čem dopilovat? |
10.07.2007 15:20
kalais
|
chtělo by to decentně proškrtat, protože někdy je toho až moc, někdy se v té lyrice až příliš topim:)
a rozčilovalo mě to, jak je to vlastně moc pěkný:)... a jak to tak trochu znám... a jak o tom neumim napsat a teď už ani nemusim, udělals to za mě:) |
10.07.2007 15:28
user
|
no jo, proškrtat možná, ale musela bys mi ukázat, kde - až budeš mít náladu teda
páč já už jsem moc přežranej a nevím, kde bych hledal něco navíc nebo tak, chápeš
a jen by mě zajímalo
jak chápeš ten konec
jestli se mi tam povedlo to
to
:)
díky moc |
10.07.2007 15:30
kalais
|
dneska fakt ne:)
mám trošku kocovinu.. :)
ale někdy se k ní vrátím:)
|
24.09.2007 08:07
kalais
|
no vidíš, a já jsem netušila žes to ty! |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|