Tak jsem připlaval ke slunci a podíval se
do něj jako do křišťálové koule.
Vidím lidi, jak postupně zaškrtávají škatulky
v nějakých tabulkách. Občas tabulku polije voda
a oni jen pokrčí rameny a vezmou jinou, ze stohu
papíru vedle.
Ten stoh papíru, to je vlastně věž. V té věži někdo
bydlí. Nevím jak vypadá, nenechá se poznat - no ale
proto nemůže být pohled na něj zavádějící.
Opouštím slunce a plavu k měsíci. Podívám se do něj
a vidím turbulence: prostě příliš mnoho proměnných
namixovaných v jakémsi tanci bez začátku a bez konce.
Jo, jsou tam taky škatulky, ale takové, že vypadají,
jako že škatulky nejsou. Což je pěkně debilní, takže
lezu zase ven.
Podívám se stejným způsobem na zemi: je tam zaprášená
místnost plná lejster. Každou sekundu přibývají další.
Vrší se do hromad, některé naopak sklouzávají dolů,
některá se k sobě přilepila. Je tam větrák, který to
občas zamíchá. V záhybech bydlí brouci a sázejí se,
které lejstro kam poletí. Občas se na lejstro vykakají,
čímž ovlivňují svoje sázky. To se mi moc nelíbí.
Zkouším se podívat ještě dál, ale vyčerpává mě to. Takže zase
budu nějakou dobu v lidském těle. |
|