Dílo #39916
Autor:Andromeda
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Pohádka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:02.06.2007 03:40
Počet návštěv:2357
Počet názorů:17
Hodnocení:7 4 3
Patří do archívu:<Soukromý> Lan: Arkádie

Prolog
Pohádka pro dospělé II:

Vezmeš křídu a těsně před bouří namaluješ na chodník to, co se ti včera zdálo...

Zahrada II.


     Ráno byla šedivé a nevlídné. Ocelově zabarvená mračna těžce visela nízko nad zemí a mrholilo. Po slunci nezbylo ani stopy a kdybych neměla na stole položený list se včerejší básní, myslela bych si, že se mi to všechno jenom zdálo. Spěchala jsem o překot do práce. Večer jsem totiž nemohla dlouho usnout, ráno jsem zaspala, a ještě k tomu jsem nevěděla, co si obléct. Spěšně jsem míjela velká železná vrata, která včera povolila, když jsem se o ně opřela. Dnes však byla zavřená. Jen tak zkusmo jsem vzala za kliku. Bylo zamčeno.

     Cestou do práce jsem byla zamyšlená a ničeho si nevšímala. Klapot mých podpatků propichoval útržky myšlenek na práci. Vždycky, když zaspím, je celé ráno k ničemu. Vybírala jsem slalom mezi loužemi na chodníku a spěchajícími chodci, ale myslí jsem byla někde úplně jinde. Hasiči dnes měli poplach. Jejich auta se řítila po vozovce s příšerným kvílením sirén a na křižovatce všechno zůstalo stát, aby mohli projet.

     Jak jsem tak bezmyšlenkovitě čekala, až přejedou, padl můj zrak na protější stranu silnice. Pod semaforem tam čekal na přechodu člověk, který mi byl velmi povědomý. Držel za ruku malé děvčátko a vypadal ustaraně. Něco mu povídal a vysvětloval. Děvčátko mu naslouchalo a přikyvovalo. Viděla jsem je oba v útržkovitých sekvencích, jak se kolem nás postupně řítila hasičská auta. Bylo chladno a foukal nepříjemný vítr. Když jsme se na přechodu potkali, všimla jsem si, že ten člověk je hráčem ze včerejšího odpoledne. Měl nevýrazný pršiplášť a jeho tvář mi připadala unavená a šedivá. Vůbec z ní nečišela ta krása uměleckého prožitku, jako včera. Zato holčička byla překrásná. Přesto, že měla vlasy spletené do copánků, vítr jí unášel další pramínky tmavých vlasů do obličeje. Povídali si spolu a mě si vůbec nevšímali.

     Několikrát jsem se za nimi ohlédla. Pod dětskou pláštěnkou se míhaly půvabné nožky v bílých punčocháčích a černých balerínkách. Pak se zástupy chodců semkly a oba mi zmizeli. Kam asi šli? Podle toho, co jsem zaslechla, povídali si o škole. Říkala jsem si, že to dítě je příliš malé, než aby on byl otcem. Zřejmě je to tedy její dědeček. Hm...

     V práci to za mnoho nestálo. Náš původní šéf odcházel do jiného zaměstnání a všechno bylo vzhůru nohama. Iva, moje kolegyně, mi šeptala, že se ráno pohádal s generální ředitelkou, a že jsem o hodně přišla. Když mi to vykládala, vjížděla si vzrušením pořád prsty do vlasů a měla z toho rozdrbaný účes. Pomlouvala ho celou dobu, co byl pryč a přestala teprve, když přišel. Stejně jako Iva, ani já jsem nelitovala, že od nás šéf odchází. Byl malý, tlustý a protivný. Neuměl pustit druhého ke slovu, měl pánovité sklony a sebestřednou povahu. Dnes byl nervozní a jako vždy v takových případech, i teď škubal koutkem úst. Když se rozloučil a odešel, ulevilo se nám. Ale i tak celý zbytek dne za nic nestál. Při obědě jsem se polila trochu polévkou, pak jsem se styděla za mastnou skvrnu na sukni a těšila se domů.

     Vrata, vedoucí k zahradě, byla i odpoledne zavřená a zamčená. Zbyla mi jenom hezká vzpomínka ze včerejška. Večer mi tenké tóny cemballa zněly v uších a nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se na posteli, a ne a ne zabrat. Nakonec jsem vstala, rozsvítila světlo a vzala si čistý list papíru. Co to se mnou je? Budu zase psát? Moje ruka vzala tužku a aniž bych se o to nějak zvlášť snažila, psala jsem:


Cítím se jako dítě
chvíli před tím
než se narodí
takovým zvláštním
pocitem nepočatosti
a ještě mi nezačala
ubíhat léta

cítím se nenarozená
a nevím
zda budu milována
či nenáviděna
až budu přeskakovat
modré z nebe
stočené do kaluží

jako části řek
které polykají
naprázdno čas
a vymílají ze břehů
popel zemřelých
kteří už zkusili
jak bolí život
smáli se a milovali
navzdory času
stále znovu 
vstříc konci i začátku


    
     Teprve když jsem tohle napsala, usnula jsem, jako když mě        do vody hodí. Ráno jsem vstala s úsměvem na rtech a neměla           problém přijít do práce včas. Slunce už zase hřálo a když jsme měli
za sebou první hodinu práce, otevřely se dveře a v nich se objevil ON, v krásně modrém svetru a košili. Jeho tvář mi dnes šedivá nepřipadala. Zrovna, když jsem si říkala, že už mě dnes nic překvapit nemůže, představil se nám jako náš nový šéf. 



Počet úprav: 9, naposledy upravil(a) 'Andromeda', 05.06.2007 19:50.

Názory čtenářů
02.06.2007 07:10
Pastorál
Dnes budu přeskakovat modré nebe stočené do kaluží...
02.06.2007 19:44
parvenu
ano !
02.06.2007 23:51
Haber
aha
*
03.06.2007 09:51
Lucija
Najlepsi asi ten moment, co napisal Pastoral, ale inac ma to nezaujalo, rytmus pokulhava (myslim textu, nie basne) a zaver je uz naozaj strasne klise.
03.06.2007 09:58
Meri
jj, Pastoral vystihl ten moment
04.06.2007 12:08
random_night
mně to připadá dost slabé... a nepříliš pohádkové...
04.06.2007 12:42
myšák
takové... řekněme hodně dekorativní... kdybych vypustil nadbytečné přívlastky a vedlejší věty, které nic neřeší a pro zbytek textu nejsou důležité, jen vytvářejí až zbytečné kudrliny, i jednověté a půlvěté exkurze do minulosti... odhaduju, kolik by toho textu zůstalo... nevím
04.06.2007 19:18
Mori
07.06.2007 01:42
Burlev
tentokrát dost popisuješ
skoro nic
..že jsi nemohla usnout, zaspala jsi, spěchala jsi, vyslechla jsi, viděla jsi..
skoro ani nevím o čem to bylo..
07.06.2007 19:04
Andromeda
Burlev napsal(a):
tentokrát dost popisuješ
skoro nic
..že jsi nemohla usnout, zaspala jsi, spěchala jsi, vyslechla jsi, viděla jsi..
skoro ani nevím o čem to bylo..
to je proto, Pavle, že se to má číst v kontextu se Zahrada I. a Zahrada II. - víš?    :o)
07.06.2007 19:07
Burlev
 
Andromeda napsal(a):
Burlev napsal(a):
tentokrát dost popisuješ
skoro nic
..že jsi nemohla usnout, zaspala jsi, spěchala jsi, vyslechla jsi, viděla jsi..
skoro ani nevím o čem to bylo..
tak tedy jinak: oproti I. a II. = to slabé..
tak to vidím z venku.. - všimni jsi, že jsem je četl skoro hned po sobě  :)

to je proto, Pavle, že se to má číst v kontextu se Zahrada I. a Zahrada II. - víš?    :o)
08.06.2007 00:28
Andromeda
njn.....nějak jsem musela spojit jedničku s trojkou, tedy to, že on - moje láska - má dceru a že naše životy se prolnou....    :o)
08.06.2007 00:42
Burlev
 
Andromeda napsal(a):
njn.....nějak jsem musela spojit jedničku s trojkou, tedy to, že on - moje láska - má dceru a že naše životy se prolnou....    :o)
to chápu, jenže různost kvality je na pováženou.. :(
pokus se vyvarovat spojovacího balastu..
..ale tím ti nechci říct, že se mi to nelíbí - jen porovnávám :)
16.06.2007 01:24
johanna
baví mne to
19.06.2007 16:17
Lan
Prolog úchvatný... Kdo píše delší věci, ví, že všechny pasáže nemohou být stekně silné a půvabné, některé jsou nutně techničtější, jinak to nejde, nakonec i proto aby ty perly mohly vyniknout. Že u tohoto typu snově pohádkové prózy nejde o pouhé kudrlinky, snad ani nekomentuji. Konec básně mi připomíná jednu větu z mého dosu nedopsaného románu: "Je proč se zrodit, trpět a umírat, znovu a znovu, po celé věky..."
29.08.2007 23:52
KurikajKupka
divná já nebo dnešní dílka, vidíš no, asi budeme divný obě a tím pádem i naše dílka...tohle je nuda, však respektujme se :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)