Jo tak tebe už ty moje kecy jako nezajímaj?

/Slova tisíckrát vepsaná do vlysu chatrného chrámu Venušina
jazykem mrtvým tak, že páchne mi polibkem chiméry balzamované
v lihu/

Nemůžu tě dostat z mý hlavy - budu si jí muset ustřelit jako ten váš Kurt, abych se začal na věci koukat objektivně. Jů, taky ses změnila.

/V prázdném amfiteátru, kde i ženské role hrají muži, kde se pocity vyjadřují maskou, nese nekonečně dlouhá ozvěna poslední ortel bohyně osudové msty/

Znásilni mě, znásilni mě, znásilni mě! A klidně do všech otvorů, sem děravej jak cedník a všechno mnou propadá.

/Kolikrát ještě pozřeš mě a budeš dávit, sladká Nemesis? Kolikrát ještě přijdeš mi do tmy labyrintu pošeptat, že štěstí chutná po olivách, že Ariadna potřebovala na svatební šat?/

Sem zvědavej, jestli taky přijdeš uklidit ten bordel jako ta jeho hysterka. A nezapomeň si dát do peněženky střep lebky pro štěstí.

/I gloriola z vavřínu zůstane vždy bobkovým listem a na mramorové hlavy idolů budou dál holubi kálet/

Hej, vrať mi tu uschlou scvrklou švestku, co bejvala mym srdcem - u tebe na polici se na ní jenom práší a sousedka křížaly ráda...

/Tak se tragédie stává komedií - dietou pro přežraný plnotučnou láskou/