LiTerra

Seznam nových děl Sbírky Autoři Nej

Dílo #35682
Autor:	Snáporaz
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Úlet
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	23.01.2007 15:10
Počet návštěv:	1653
Počet názorů:	6
Hodnocení:	6 2 1
Patří do archívu:	<Soukromý> Mario Czerney: ve zlatým rámu

Prolog

...

Odosobnění

Jsme si velmi podobní, naše podoba je až zneklidňující, jsme na sobě téměř ve všem závislí; bortíme se pod tíhou společných bolestí, vystřelujících do obou spánků a způsobujících silnou migrénu; občas se mi zdá, že se jako dva různé záznamy promítáme na jednom společném plátně a že nás z bezpečné vzdálenosti sleduje bezpočet zvědavých očí; nic jim nemůže uniknout, naše intimita se stává lehce přístupnou a otevřenou knihou, jejíž stránky se každou vteřinou plní novými obrazy a doprovodnými komentáři; co chvíli se ztrácím v nekonečných bludištích, jež se zcela přirozeně proplétají s tvými dlouhými a hlubokými sny ve kterých jsem ze všech stran obepjat živou a teplou tkání prapodivného tvaru, jež se celá kroutí kolem mých strnulých končetin a která mi velice tenkými a špičatými jehlicemi, které z ní vystupují naprosto nečekaně, proniká do hrudního koše, kde se pevným sevřením zmocňuje mého myokardu; je to můj důkaz o tom, že existuji po tvém boku, napevno srostlý s tvými identitami, těmi neohroženými silami, pro které jsi pouhou anomálií, chybou, která v důsledku jakéhosi nedopatření má sama právo volit, jaké z nich dá přednost před probuzením do dalšího dne. V zrcadlech vidíme pohyblivé kontury nejasných a rozmazaných bytostí, nejsme schopni určit o koho jde, můžeme se však přiblížit jeden k druhému, otevřít si navzájem své měděné schrány a pečlivě prozkoumat jejích obsahy; dno je zpravidla vystláno malými kousky zrcadla, jež se od toho běžného odlišuje tím, že je schopno nám poskytnout pravdivou a nikoliv zkreslenou reprodukci toho, co do nás proniká skrze naše oči. Přítomnost je najednou halena do jednolité šedi, prostor připomíná neustále se smršťující a zase se roztahující plíce nějaké velryby, odevšad se k nám jako těžká přívalová vlna blíží silná rezonance jakéhosi zvuku, patrně výbuchu; ty se hned kácíš k zemi, klečích na podlaze plné ostrých kovových bodlin, které nám oběma způsobují tytéž rány na kolenou, zatímco já se tě marně pokouším zvednout, přitáhnout si tě k sobě a znovu se do tebe ukrýt; ty však odmítáš vstát a nastavit mi svůj široký hrudník, jehož středem prochází dlouhá a nesouměrná jizva, odmítáš to s hrdelními výkřiky a se zběsilým škubáním hlavy, což ve mně probouzí značný neklid, neboť jsem bohužel velmi křehký a mé tělo by v takovémto prostředí, v prostředí kde zvuk je schopen čehokoli, nemuselo vydržet a mohlo by se snadno poškodit ne-li přímo zničit. Až v místech, kam sahá moje krystalicky čistá paměť, nás vidím opět spolu; scenérie je podobná té, jež byla kýmsi nastavena v okamžiku našeho spojení; ty přikročuješ ke své krásné ženě, jež k tobě láskyplně natahuje ruce, a dlouze ji líbáš na čelo, přičemž pronášíš slova, která ti v rychlosti našeptávám a se kterými v duchu souhlasíš; loučíš se s ní tak, jako by to bylo naposledy, hodláš vyjet za město, najít hluché a opuštěné místo mezi skalními útesy do kterých divoce narážejí mohutné vlny a nějakým způsobem se mne tam zbavit; bereš si starou otcovu zbraň, kterou jsi po něm mimovolně zdědil, a nasazuješ si tvář, ostře kontrastující s tím, co se ti děje v hlavě, a ještě jednou, zajisté je to naposled, přistupuješ k lživému zrcadlu, abys mohl znovu pohlédnout do naších společných očí a přesvědčit se o tom, že v nich pořád ještě jsem. Jak těžké je bránit se definitivnímu konci; cestě, která se klikatí do nevídaných dálek, zahalených neproniknutelnou tmou; jak těžké a závratné je do takové tmy hledět a přitom věřit v to, že někde, snad na jiných pomezích a netušených metafyzických úrovních existují jiné cesty po kterých lze kráčet do útrob nekonečných prostorů a nechávat se navždy strhávat imaginacemi vlastního podvědomí. Ale tobě jsou tyto věci lhostejné, jsi mnou natolik zhnusený a otrávený, že jediné možné východisko vidíš v této střemhlavosi, kterou hodláš vše, co jsme spolu za ta léta protrpěli, co jsi ty za ta léta protrpěl, zničit. Jakou cenu asi budou mít první kroky tvé desetiměsíční dcery, jakým způsobem se tvá žena bude při vzpomínkách na tebe dívat na vaše společné fotografie, co to asi udělá s tvojí těžce nemocnou matkou, která už celé měsíce není s to vstát z postele? Oželíš vše; k tomu jsem tě dohnal - takový jsem, důvěrník i kat, zhmotnělý a zároveň pečlivě ukrytý v tobě samotném. Na dvouramenném rozcestí, na místě bez časových bariér, které je obestřeno těžkými červenými kulisami, se ve stoje díváš na své tělo, jež zcela bezvládně spočívá v mahagonovém křesle rudé barvy a jež bezesporu patří i mně.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Snáporaz', 23.01.2007 15:11.